David řečený Dlask

BáseňZveřejněnáOhlasy
Zpověď11.11.2001 2
Vzpomínky na včerejšky12.10.2001 1
Opilecká10.9.2001 4
Ponuré večery10.9.2001

Zpověď

Sedl jsem si a rozžal voskové svíce,
vybavil si v duchu tvé krásné líce,
hnědé oči jež mají hloubku nedozírnou,
tvář, kterou nelze splést si z jinou.

Chtěl bych čas zkusit vrátit zpět,
ne o málo, o víc tak o pár set let,
byl by to svět, který mne tolik neničí,
slyšela by jsi jak pro tebe zbroje zařinčí.

Nevíš jaké troufalé mám přání,
chtěl bych být rytíř ten,
který políbí tě na tvé skráni,
ale to přání je snad pouhý sen.

Chci uzřít tvé rozpuštěné vlasy,
chci malý dotek této ladné krásy,
pro něj vytáhnu i proti peklu,
a až se vrátím, tak před tebe si klenu.

Vidím v duchu tvoji něžnou tvář,
která je bělejší než polární zář,
chci vystoupit na nejvyšší hory světa,
tam zakřičet ať láska v lidech vzkvétá.

Ne já nemůžu stále spát,
musím, musím stále bdít,
o tobě se chce mi pořád zdát,
ale já o tobě chci snít.

Nevím jestli v srdci mám kámen,
možná, možná je to taky plamen,
plamen, jež tvůj vánek jemně sfoukne,
a srdce ? to zvláštně se zhoupne.

Nevím jaký úkol mne tu čeká,
cesta k němu ale není lehká,
nechci pořád sám tou cestou jít,
chci někoho pro koho stojí za to žít.

Jsem snílek a jdu odnikud nikam,
někdy trochu víc si vzlykám,
někdy jsem pevný jako skála,
skála co láska divně nahlodala.

O tvé tváři dali by se psát ódy,
k tvé duši nevedou slovům schody,
nemůžou vyjádřit něco tak nádherného,
nemůžou vyjádřit něco tak záhadného,

Já vrátit se chci zpět,
nejméně o pět set let,
tam někde zůstal lásky mé květ,
pro něj zemřelo moje tělo,
když její život zachránit chtělo,
a nebe náhle potemnělo,
jak vrátit se teď mám,
musím snad zůstat sám ?!

Číst ohlasy Napsat ohlas


Vzpomínky na včerejšky

Včera
já byl ještě mladý
žil jsem groteskní vášní
žil jsem nestoudnými sny
snažil se naplnit
svůj osud bezedný.
Jak Kerberos
utržený z řetězu.
Jak démon
uvolněný z pentagramu.
Hnal jsem se životem
nechával za sebou
města zbořená
srdce zlomená.
Bolest
a prach.
Chtíč
a strach.
Ale ten den přišel
pak znenadání
u mých dveří
objevil se bez pozvání.

Bílá růže rozkvétá
to měsíc
přítel můj.
Uprostřed temnoty
odloučení
a bolesti
stojím na útesu
uprostřed nicoty.

Čekám,
na svítání purpurové
na bledou jitřenku.
A až slunce vyjde
příboj zbarví se
Karmínově

Číst ohlasy Napsat ohlas


Opilecká

Sedím a jsem opilý,
teď nehezky budu psát,
budu jak Voltaire jízlivý,
na všechno budu srát.

Tak co je to za dobu,
kdy přítel podvede tě
a když sténáš u hrobu,
tak ještě holub posere tě.

V kartách podvádí se,
dívka naproti usmívá se,
chce se milovat, chce s tebou spát,
ale na lásku nechce si hrát.

Tak co je to za svět,
kdy každý na jazyku má med,
a v srdci jed,
a za peníze zradí tě hned.

Když psal jsem básně,
byl velmi opilý,
a neviděl už jasně,
dívky kolem zraky sklopily.

Ve společnosti žen padlých,
ve společnosti růží zvadlých,
ve společnosti přátel zrádných,
já probral se z opilosti,
teď boha prosil o milosti,
aby mi dal ještě šanci malou,
najít k sobě lásku stálou.

Já bohu asi nezaplatil,
jeho přízeň jsem náhle ztratil,
nemám lásku, nemám nic,
tak otvírám láhev, rozžínám svíc.

Číst ohlasy Napsat ohlas


Ponuré večery

Za temných a ponurých večerů,
za přesýpání času osamělých chvil,
já čekával na krásu spanilou věru,
a láskou se zbláznil a přiopil.
Ne, ta něžná a nádherná bytost,
nechtěl si začít nic z mladým bláznem,
možná neznal tak dobře cit a lítost,
netušila že jsem z oblaků pro ni slétl na zem.
Chtěl uchopit její něžné dlaně do svých,
pro ni postavit na skále pevný hrad,
kde klenbami by se nesl zpěv a smích,
místo toho obestřel mé srdce oheň a chlad.
Ona pak oddala se mé roztoužené lásce,
znenadání jsem začal psát básně této krásce,
jak nádherné se to všechno zdálo,
já chci jí dát vše co mé srdce může,
a nechci nic,
no možná jen málo,
i když bral bych i víc.
A dál bych nosil poupata nachové růže,
prosím má vyvolená,
copak jsi kamenná
čeho se bojíš.
Proč na dalekou cestu se strojíš?
Proč pár nocí nechceš mi dát?
Proč pokaždé když tu jsi musím se ptát?
Proč po každé odpovědi?
Je mi tak trpce jak u zpovědi,
z největších hříchů a pochybení,
copak láska to nic není.
Proč po každé když padnou stíny noci?
Jsem zde jen s přítelem němým,
a ty která držíš mé srdce ve své moci,
nevidíš, že každou noc pod tvým oknem stojím,
a na tváři mám krůpěje slaných slz nebo rosy,
kdo ví,
kdo ví proč kolem vašich dveří chodím pokradmu a bosý,
jsem snad láskou ohluchlý a zaslepený,
možná nevnímám, že jsem přebytečný,
asi působím ti život těžký,
promiň lásko, asi jsem najednou tu navíc,
když můj horký polibek dosedl na tvou růžovou líc.
Já chci tě milovat a být něžný,
narážím však stále na života spletité sítě,
a když už jsi nadosah tak napnou se a odmrští tě,
znovu do nicoty a prázdnoty,
tak něco řekni pojď ke mně ty,
jenž jediná v mém srdci místo máš,
když po pár dnech náhle z očí ztratíš.
Co v zástavu mi dáš?
Že ke mně opět se vrátíš?
A řekneš mi "Miluji tě"

Napsat ohlas