Mohli jsme samozřejmě Dášinu báseň opravit dle pravidel, ale asi by se něco z ní ztratilo. Rozhodli jsme se, že vám ji nabídneme v původní formě s tímto Dášiným komentářem. (pozn. red.)

Je 22.12.1996
a písař se zeptal pera:
" co si myslíš o písaři pero mé?"
A pero řeklo:
"Napiš to a přečti - toť má odpověď."

Já jsem princezna, co na to zapomněla trochu,
co se na to z dětství rozpomíná
a pak přišel vítr (sebral střechu i s klempířem i s kominíkem jenom dlaždič
zůstal dole)
a pak jí to jednou řekli,
ale aby nepřišla do předpeklí,
je teď v jednom hradu zalezlá.
Je tam zima,
ale ona už tu zimu neproklíná.
Prochází chodbama zachumlaná do šálu,
má rýmu a vlasy rozcuchané,
nemá komu říkat: pane...
Jenom a až Pánu Bohu.
Ten ji zaved' do tohoto hradu,
ale ne pro parádu,
kdyžtak pro parádu kukly motýlí,
co zrodí se pomalu a až za chvíli.
Je v tom plynutí a očekávání.

Když čekáte, tak se díváte
a nasloucháte
a taky se třeba dobře bavíte,
nebo dokonce i něco děláte,
co možná užitek přináší,
nebo peníze, nebo běžení času.

Moc ji nepoznat ani podle hlasu,
má ho jako stará žena,
a vůbec je cela namožena,
ale to je nutná,
i kdyz zdá se to být smutné -
- ale to je jenom první pohled
na vzhled.
Uz prožila pár veselí,
vyměnila pár postelí
(ve smyslu postel s prádlem a ničím jiným,
takže dobře činím,
když to píšu),
v hlavě nosila pár myšlenek a pár lidí
co dokonce i teď před očima v srdci vidí.
A to se všechno nazbíralo
a už není toho pár
a tak úklidu? - ne, definování? - ne,
jednoduchému životu dnes zdar.

Tak se na den ze dne zrozuje (každý)
až k velkému zrození - které je tajemstvím,
je tady a přece ještě celkem ne,
no možná to cítíte,
když do ohně nebo nebe civíte.

Setkávání co přichází odjinud.
Setkávání každý den.

Číst ohlasy

Napsat ohlas