Pak slunce zapadá a všichni jdou spát,
a mě tak napadá, že neumím lhát.
Plameny svící hoří, jak zlo Nachaša,
ve své touze se nořím, snad umím mít rád.

Měsíc svítí tmou, studený a krásný,
láska je věcí jedinou, smysl nejasný.
Pro ni se umírá, pro ni se žije,
ve flakonu zavřená, člověk nepřežije.

Zase slunce vychází, ptáci zpívaj,
mlha se vytrácí, ty cítíš se fajn.
Tvá duše prázdná, čistá a temná,
stvořená pro lásku, zatím nic nemá.

Jsi příliš zavřená, ve svých představách,
kolem nich láska falešná, tolik přelétavá.
A zase slunce pálí, lidé přežívaj,
jsou pořád stálí, nic z toho nemaj.

Bez lásky, bez štěstí, za hradbou těl,
jsou z nich jen otroci svých vlastních děl.
Láska šálivá vládne na zemi,
je to fakt či náhoda, pojďme ven ze tmy.

Ukažme očím svým, jak umíme žít,
umíme šťastní být, i rádi mít.
Nebuďme nechutni řečmi o Bohu,
jednou tu lež všechnu pošleme Obu.

Napsat ohlas