Nebojím se vyrvat si srdce a nabídnout ti ho jen tak tobě pro radost a nebudu drsňák pokusím se, ehm, tedy, snad... Nevím, snad mám taky podíl na bezinterpunkci a na tichu, ale věřím, že když vydržíme křičet do toho svého ticha jednou uslyšíme ozvěnu křiku toho druhého. Vím, že cítíš to co já a že to je to co tolik postrádám u ostatních moderních. Dík za pilulku pochopení...
Tym
12. ledna 2002 14:06
Líbí se mi to. Je to strašně, strašně smutný, ale je to tak. Je to tak, když si chce popovídat, inteligentněji si promluví s ptáky než s vrstevníkem. Ach jo. Co to je za svět?
Erika
14. února 2002 21:16
Moc pěkné! Té poznámce Eriky dobře rozumíme zřejmě všichni, co se pohybujeme na těchto stránkách. Vždyť to, co děláme,děláme možná i proto, že nám chybí přátelé s hlubších pohledem na svět, kteří cítí jako my, že život je velký zázrak,a jak to nazvala paní Helena Chvojková / manželka Jiřího Trnky /- Život je příležitostk lásce.
23. března 2002 23:53
Jo, tak tohle presne popisuje nasi spolecnost...proc si neco vyrikavat normalne, kdyz muzeme pouzit mobil, nebo email a rict to jako velky drsnak...Kdyz ale pak prijde na mluvene slovo, opravdu se dockame jen pohledu na hodinky a pokrceni rameny.Na city se opravdu hodne zapomina a to je moc velka skoda. Lidi uz proste nejsou tak uprimni jak byvali...Jen je mi lito, ze se to obcas projevuje tak markantne. Jak se maji lidi sblizit, kdyz jenom denne ctou na tech svych mobilech "ahoj, jak se mas?" To mi prijde dost ubohe....
Foxy