Promlky - Básně - Josef Musil

Jitřní svit si právě vaří morkovou kost k snídani
Kráčím pískem a v každé šlépěji zanechávám
rozdrcený hodinový strojek...

Až jsem došel k polní studánce,
z níž po mně chňapl krokodýl.
Co ty tady? uskočil jsem překvapeně.

Odpověděl: Já jsem tady za člověka,
a za co ty?

Odešla,
jako sluníčko
odchází za obzor.

Odplula jako vor.

Odlétla,
jako psaníčko
odlétá do nebes.

Před rakví mluví kněz,
jenž spletl její jméno
(buď mu to odpuštěno).

Varhany znějí tence a
všude leží věnce.

Dav tiše přihlíží.

Zmizela všem jako vánek.
Nic už jí nezkříží
spánek

Vůně vody je lehčí než
její třpyt.
Tichounce sní svůj inkoustový sen.

V poli, kousek za vsí, stojí smírčí kříž.
Obrostlý travou mezi keři,
tichý, mlčenlivý, němý.
Zdali o něm něco víš?

Nevím; stojí v znesvěcené zemi
a já jsem z těch, kdo na to věří.
Bojím se jít blíž.

V parčíku při toku Rokytky
v únoru sluníčko mrazí,
a taky brzy je na kytky -
nasbíráš trochu jen sazí.

V parčíku při toku Rokytky
v pět večer lavičky studí,
těžko zde načerpáš zážitky -
všichni se tady dost nudí.

Jen jedna holčička tříletá
tázavě upřela na mne zrak
a táty ptala se: "Kdo to je?"

- "Buď je to neznámý poeta
anebo neškodný úchylák...
anebo oboje."

15.2.2001