Pansy

BáseňZveřejněnáOhlasy
Dar16.12.2001
Náhled11.11.2001
Volba12.10.2001
Tak nějak je nám teskno...11.9.2001 1
Pochmurná26.8.2001 2
Poutník12.8.2001
Co všechno jsem12.8.2001 2

Dar

Všechno se rozdalo,
někomu věnovalo,
tak zkuste přijít,
na vás nic nezbylo.
Není z čeho dávat,
všechno se dalo.

Přišel a moc chtěl,
tak dostal všechno.
Ale i tak to bylo málo,
protože stejně nemá nic.
Teď má strach,
že někdo dostane víc,
i přesto, že není, co dát.
Už nikdo nedostane nic.

Napsat ohlas


Náhled

Vlastním smíchem znechucená.
V hlavě slyšet jen ohlušující řev.
Přesto proradným tichem otrávená.
Zmateně kopat všude kolem.
Náhle zestárnout o mnoho let,
tam někde uvnitř sebe,
ač není patrné to napohled.
Kde se to jenom bere?

Napsat ohlas


Volba

Svědomí dnem i nocí křičí.
Sama se v sobě nevyznám.
Prahnu po tom, co mě zničí.
Své touze téměř podléhám.

Smysl pro spravedlnost.
Cit pro to, co je správné.
Nechci zbořit něčí most.
Vím, že to není marné.

Napsat ohlas


Tak nějak je nám teskno...

Váhavě zeptal se mě:
"A co s city?
Nevím.
Komu?
Nevím.
Jsem sám."

Šeptem odpovídám:
"Co s mými city?
Nevím.
Komu?
Nevím.
Jsem sama?"

A tak jsme oba sami.
Sami se svými myšlenkami.

Tahle báseň je výsledkem spolupráce ještě s jedním člověkem. Možná se k ní přihlásí, možná ne.

Číst ohlasy Napsat ohlas


Pochmurná

Bez vřelosti, bez náklonnosti,
postavy hemží se tu chladné.
Jejich pohled, z něho hned zebe
a v očích jim není vidět nebe.
Bezcitně ubližují stále,
kameni spíš se podobají,
když jeden na druhého plivou,
hlavně, že už to nevnímají.

Nenávistně všichni po sobě tu hledí.
Považujíc ostatní za obyčejné smetí.
Nedokáží spokojit se s prohrou
jsou sami sobě dokonalou modlou.

Hleďte na ty davy k smíchu.
Vzpurně pyšní se, jen výš a dál.
Však mají k tomu zvláštní důvod?
I obyčejný vítr by je klidně svál.

Číst ohlasy Napsat ohlas


Poutník

Kráčí poutník sám,
láskou neobdarován,
znaven svou cestou.

Poutník odpočívá, dálku zdolat se chystá.
Osamělý, náhle na chvíli se zadumá.
Pohled upřel kamsi do prázdna.
Světem zkroušený, o životě rozjímá.

Myšlenky náhle formují se v otázku.
Zda měl by ještě místo pro lásku?
Nebo už nemá v sobě cit?
Možná dokáže teď jenom klít.

Kolik mu ještě zbývá času?
Mnoho let a nebo jen pár dní?
Jaký asi bude ten jeho poslední?

Napsat ohlas


Co všechno jsem

Jsem loutna, nahlas hraju.
Jsem vločka, tiše taju.
Jsem slunce, pilně pálím.
Jsem voda, mocně chladím.
Jsem vánek, lehce ševelím.
Jsem tajemství, teď se odhalím.

Hluboká propast, ani nedohlédneš na dno.
Drahý kámen, co nehledá se snadno.
Rampouch, studeně vždy zebe.
Sálající vymetené nebe.
Sopka, ze které se kouří
a moře, takové co bouří.
Strom stojící nehybně
i stéblo, které hned podlehne.

Cestovatel navštěvující daleké kraje.
Psycholog v duši objevující jinotaje.
Přítel, co ochotně vždy pomůže.
Zahradník pečující o růže.
Strážce, který zlé zahání.
Milenka píšící vyznání.
Dítě, to obrací se s důvěrou.
Taky láska, co zahrnuje něhou.

Ubohá postavička v koutě se krčí.
Domýšlivý monument hrdě se tyčí.
Duha, hned se objeví a mizí.
Taky kov, jen ten, co je ryzí.
Páv, pyšně si vykračuje.
Ošklivé káčátko taky se objevuje.
Bludička v sobě zbloudilá.
Střela, do terče přímo mířená.

Bylo by toho mnohem víc,
co mohla bych zde ještě říct.
Podotknout chci už jen ? jsem žena,
a má duše, ta byla okouzlena.

Číst ohlasy Napsat ohlas