Kostěj

BáseňZveřejněnáOhlasy
Noční tanec 22.7.2001
Hrobové ticho 12.7.2001
Šeptavé myšlenky 23.6.2001
Půlnoční deštík 10.6.2001 1
Absence 27.5.2001 2
Usínám 12.5.2001
Plamínky tancují ti ve vlasech 1.5.2001 3
Vzpomínka 19.4.2001 1
Město 19.4.2001
Dotýkám se ... 13.4.2001
Sevření 13.4.2001

Noční tanec

(10.9.2000)

Duhový korálek leží mi v dlani,
směšně se kutálí,
koketuje.
Klouže mezi prsty
a probouzí je.
Cvičí se v dotecích,
dává jim něhu.
Tichá vzpomínka,
oči zasněné.
Dálka je tak blízká.
Nechci, nechci uniknout.
Mihotavá světla tancují mi v očích
Hloupě ubližují.
Tančí na tělech,
na tělech co umírají.
Zhasnou, teď! Hned!
A za okamžik září.
Jak bláznivá.
Tiché doteky pod stolem,
skryté pohledy,
umírání,
pomalé,
postupné,
Nechci, nechci,
ti přece uniknout!

Napsat ohlas


Hrobové ticho

(1.10.2000)

Svislé stěny hnědi,
nechápu!
Prázdnota co křičí ohlušujícím tichem.
Nedorozumění co bolí.
Pádem plných hrstí,
na černé víko,
do černé tmy.
Ticho!!!
Prosím.
Chci ho mít a držet se ho.
Mrtvé myšlenky
mne ještě teď bolí.
Hledávám v nepořádku nějaký provázek,
co poutá mne k odloučení.
Stojím spěchající
k položeným slovům.
Dotýkám se jich.
Uchvácený, cítím mizení.
Zklamaný objevuji,
že černé je víko a bílé vidění,
modrou je oblohou
a modrým je snem.
Přával jsem si ještě jednou,
naposled
a přijde přece
poprvé snad?

Napsat ohlas


Šeptavé myšlenky

(2.10.2000)

Úsvit bývá růžový
a pak rudý.
Zlatý balón se kutálí
a rozsvěcuje miliony šípu
co mne zasahují,
Jak černý puntík v terči.
Jsem tak malý,
ach, tak malý a přesto cílem.
Ztrácím význam,
já bloumající.
Objímající si kolena
vystavuji tvář zásahům.
Větřík suší mi tvář.
Kolikrát, ano, kolikrát už úsvit byl
a kolikrát možná bude.
Dnes však suší mi tvář
a rudý je bolestí.
S pokorou sám sebe se ptám:
"Kdo dal mu sílu, kdo?",
že každé ráno vystřeluje šípy
a zasahuje tak všechny ztracené.
Chvilka, ta chvilka.
Vteřina,
kdy objímám si kolena
a vytryskla mi slza.
Poslední?
Tichý úžas, okouzlení,
zasažení.
Přijímám tu ručku zlatou.
Ona vedouc mne
dál k novému probuzení,
cítí a ví.
Odpusť, Ó ano odpusť
pochybnost tu malou,
že nepřijdeš,
nebudeš tu se mnou!
Rozsvítíš noc
zhasínáš hvězdy.
Díky,
osuš mi tvář svým teplem
odnes si mne!

Napsat ohlas


Půlnoční deštík

(3.10.2000)

Sedávám u okna, sám.
Dnešek pláče
Kapky buší do okna,
na stěnu.
Bum Bum
Tiché šplouchání deště,
probouzí.
Vítr si s kapkami pohrává,
že zbloudilé přistávají mi na tváři.
Chutnají slaně!
Bum Bum

Zní mi v uších
nepravidelným rytmem.
Dopadají až na dno,
na membránky bolesti.
Rozechvívají je slaně.
Prodal jsem marnost,
zisk připsal na seznam ztrát.
Membránky kopírují
tichou smutnou baladu
o nadbytečnosti života
a nedostatku síly.

Tiché ploužení deště
a cesty ztracené ve tmě.
Smutní to hrdinové
bez štítu na duši.
Veselí outsideři
se srdíčkem otevřeným,
co sedávají u okna, sami.
Vyzývají smrt,
ať si odnese jejich porouchané membrány.
Pryč, daleko,
až za tu tmu
a stěnu deště.

Sedávám u okna, sám.
S pocitem viny, že jsem kdy opustil matčin klín.
S pocitem štěstí, že přijímám bolest všech,
že podstupuji trest,
co dává jiným sílu,
zvednout se a odejít od toho okna,
kde buší déšť a kapky se ztrácí
v potůčcích bolesti.

Sedával jsem u okna, sám.
Odsouzený sebou,
odsouzený hledat
a najít...
Vinu!

Číst ohlasy Napsat ohlas


Absence

(2.10.2000)

Lásko,
něha vklouzla k nám do pokoje!
Cítíš?
Ten jemný záchvěv větříku,
když beru tě do dlaní,
odnáším tě sebou.
Modré mihotavé světlo noci
ozařuje naše tváře a prsty,
co kloužou nám po líčkách.
V dálce zuří blesky,
jsou jen kulisou našim výdechům.
Vem si mne,vem, jsem tvůj?
Já si tebe kradu lásko.
Zločin! A přesto, nemohu jinak!
Jako květ slunečnice, otáčíš se,
dotýkám se a cítím
to teplo, teplíčko...
Těsné přimknutí povoluje,
svaly hraji unisono v něžném tanci,
který my svírající vypouštíme ven, lásko
Rty připravené, zkoumající,
barevné doteky té žhavé lávy.
Pálí to pálí!
a spálený obličej žízní po utišení,
tiše pátrá a cítí pod pokožkou elektrické šoky.
Mozek už dávno nestačí vnímat
ty tisíce impulsů
Vzdává to a odlétá do říše zvané něha
V plamíncích co nás objímají
a nepouští,
našel jsem cestu.
Nachazíme místečko.
Kladívka lásky nechávají stopy,
sladké bílé šmouhy.
Tělo mám samý šrám,
vlásečnice nestačí vysílat,
hlasové strunky vibrují,
dech plný ohně.
Pohledy ničím tichem tápají.
Lásko, dávám se ti, dávám.
Šílený, nezvladatelný, umírající.
Tvůj!
Buď se mnou krásná,
stonek tvého těla usíná mi v náruči
slíbávám každou stopu únavy,
jsem s tebou, splýváme...
Patřil jsem ti dávno,
teď jsem jen celý tvůj.
Díky, bože!!!

Číst ohlasy Napsat ohlas


Usínám

(5.8.2000)

Světýlko,
přišlo ke mně do pokoje.
Tiše se mihotá a přesto,
rozsvítilo!
Položilo si svou tvář na mé tělo,
něžně, teple, sladce,
zahřívalo.
Mé tělo studené
a hloupě stulené,
leží jakoby nebylo samo,
opuštěné.
Paprsky kloužou pokojem,
narážejí.
Narážejí na lampu, stůl, skříň,
popletené.
Mlčky jej beru do dlaní,
"Copak světýlko něžné,
ztracené.
V přívalu nocí ztrácíš stopy,
Kam patříš, kam?
Kde máš své místo?
Jsi přece v mé náruči,
na mých víčkách,
rozpuštěné ve vlasech,
víš to víš!

Usměj se na mě,
nejsi ztracené,
od teď a napořád,
budeš jen mé,
jen mé."

Napsat ohlas


Plamínky tancují ti ve vlasech

(3.8.2000)

Plamínky tancují ti ve vlasech,
lásko.
Mráz však načrtnul tvou tvář na okno.
Tiché šelesty bouchajících srdcí,
v krbu praská.

Plamínky tancují ti ve vlasech
a srdíčka bouchají.
Bum Bum.
Z ozvěny si zima staví zámek,
mráz nás pálí na kůži.
Spaluje,
ničí.

Plamínky tancují ti ve vlasech,
lásko.
Já tolikrát plný opuštění,
prázdný něhou,
hledal ty plamínky co tancují ti ve vlasech.
Voda, vodička krade mi tvé
obrysy
Dálka bere nám sílu být.
Být spolu lásko.
Položím se do větru,
sednu si na mráček,
přiletím, přiletím
a políbím tvé plamínky co tancuji ti ve vlasech,
lásko!

Číst ohlasy Napsat ohlas


Vzpomínka

(30.7.2000)

Vidívám je před sebou,
něžné oblinky tvých ramen.
S něžnou hebkostí alabastru tvé kůže.
Sladké dolíčky něhy
a vrcholky vášně.
Ó, jak rád je líbávám!
Nasávám vůni,
zadržuji dech

Prsty kloužou po mapách tvého těla,
tisíce něžných vrcholků,
stovky útesu,
desítky řečišť.
Tříštím se na nich, jak bílé vlny,
rozbíjím se jako skleněná miska
na kamenné podlaze.

Vidívám ji před sebou,
stydlivě skloněnou tvou tvář.
S modrým třpytem světlometů naší lásky.
Sladké rysy tvého těla,
tichá něha polibků
Ó, jak rád je prožívám!
Nasávám vůni,
zadržuji dech.

Rety se krásně míjejí,
tisíce horkých omylů,
stovky sladkých potkání,
desítky tajných pohledů.
Rozpouštím se jako kostka ledu.
Skládáš si mě jako roztrhaný obrázek.
Na bílém plátně,
pod bílou střechou.
Nahá těla,
dech plný vášně,
stulená pod ničem,
uložená v prostoru.
Něžně má!
Něžně tvůj!
Výšky padají,
dotýkám se hloubek.
Černé kamení rudé žárem,
hrany plné oblých doteků.
Sladká!
Má!
Stulená!
Něžná jako jarní vánek,
ruce spletené.
Vůně, kterou slíbávám.
Teď, ještě teď.
Stále!
Kamení vypouští žár.
Lásko, usínej.
Chráním tě svým deštěm,
co hladí tě na skráních
a stéká lesem po úbocích
do mé náruče.
Stulená, spící, LÁSKA!?

Číst ohlasy Napsat ohlas


Město

(30.7.2000)

Miluji padání ticha
do tmavé noci.
Vzduch se tetelí
a převaluje.
Mlčí!
Světla ve všech barvách duhy.
Září!
Na nebi padá tma.
Tiše mne objímá
a hladí.
Jsem v bezpečí.
Já, nebezpečný.
V dálce bliká maják.
Snad?
Ukazuje mi cestu?
Já zbloudile mlčím
a hledám.
V pocitech viny,
stopy pravdy.
V knihovně bolestí,
naději léku.
Ale nemám nic!
Jen tmu
a ticho,
co mne objímá.

Napsat ohlas


Dotýkám se ...

(23.7.2000)

Dotýkám se mlhy,
ona pláče
Úsvit se vzdouvá
a bojuje
Nepustím ji, je má !
Bolest i láska,
paprsek a stín
Kalíšky narcisů jsou jí plné
Já ležící, vysávám její plody
Sytí mne,
sytí mne a ničí !
Bílé neviditelno ukazuje mi cestu
a nechává mne bloudit
Hledám stopy,
cítím pusto
Snad není místo,
není čas, kde bych mohl
bez ní a sní žít.

Dotýkám se deště,
on se brání.
Můj kalíšek se sklání
pod bičováním provázků života
Bolest a láska
Něžná necitelnost rozkoše,
sladká tajemnost tmy
Provázky bičíku mne probouzejí
Dávají mi sílu a berou odpuštění
Ta vůně tak vzdálená,
i blízká,
odkrývá mi obrázky dnů i nocí,
míst a místeček,
kde cítívával jsem něhu.

Teď však dotýkám se mlhy,
nechám se trestat deštěm.

Kalíšek narcisu upouští slzu
na příkrov mých doteků,
na zelené stonky květinek.
Lásko odpusť!

Napsat ohlas


Sevření

(26.7.2000)

Chtěl jsem letět s vánkem,
ráno za rozbřesku.
Chtěl jsem letět a poskakovat.
Na žlutém moři, ve žlutém proudu,
Plný síly a radosti,
plný lásky a něhy.

Chtěl jsem padat s paprsky,
večer za setmění.
Chtěl jsem padat a ozařovat.
V modrém větru, na duhovém křídle.
Plný chuti a štěstí,
plný lásky a něhy.
Ovívat a zářit,
spalovat i chladit,
nést i držet.

Ty však držíš má křídla
a zatínáš pěst.
Ty však schováváš svou tvář
a zhasínáš můj svit.
Slyším vítr,
chce mne nést.
Vidím slunce,
chce mnou duhu.
Otevři dlaň, lásko,
ukaž mne paprskům.

Napsat ohlas