Poezie není psychoanalýza

Probírám se básněmi staženými z Internetových literárních časopisů, poslouchám autorská čtení i verše přednášené v Zeleném peří. Samozřejmě hodnotím i to, co se dostane na stránky Promlk. Mám stále neodbytnější pocit, že si část začínajících autorů plete psaní poezie se sezením u psychoanalytika potažmo sexuologa. To se pak na názor zeptám lidí, kteří poezii nepíšou, zato ji však čtou. Dostane se mi odpovědi, že si kvůli básnění některých z nás nehodlají kupovat slovník vulgarismů či dokonce učebnici sexuologie. A mají vlastně pravdu. Již jednou jsem v této rubrice psala o ne zrovna šťastné výlučnosti poezie. Chceme odradit i tu část čtenářů, která nám docela rozumí? Poezie se posouvá na hranici erotické literatury kam, zdá se mi, tak úplně nepatří. Milostná poezie, to je jiná. Ale to se musí doopravdy umět. Jsou básníci, kteří na tomto ostří balancují celý život a hranice poezie posouvají hned tam, hned zase zpátky. Zřídka se však jedná o autory začínající, kteří teprve po několik stovek veršů ochutnávají milovaný útvar.

Neodrazujme své případné čtenáře. Po školních "básničkách" by mohli zažít ošklivý šok!

L.F.

Číst ohlasy Napsat ohlas

Zpět na hlavní stránku