BERÁNKU V NEBI,
TYS TEĎ OPRAVDU PŘIPLUL
JENOM KVŮLI MNĚ?,

aneb fejeton o tom,

PROČ SE ČECH ODDÁVÁ SKLÁDÁNÍ HAIKU

Než začnete číst tento fejeton, přečtěte si poznámku, kterou Lumír Slabý připojil k haiku Lucky Filipské, tedy myslím tu pasáž o tom, jak je haiku v Japonsku zakořeněno, o těch obřadech a podobně. Už jste ji přečetli? Také na vás působí tak, že je nenormální, aby Nejaponec psal haiku, ale tak teda já nějaké napíšu, když o to Lucka požádala? A ještě si přečtěte úvodník, kterým svá haiku opatřil Jan Mamula. To, že "tohle je evropská poetika" a tak. Lumír i Jan mají pravdu! Proč tedy skládám haiku nebo si alespoň myslím, že to haiku jsou? O jejich existenci jsem se skutečně dozvěděl až v roce 2000, když jsem přečetl knihu "Pár much a já" a...

...náhle jsem si všiml toho, co mi dřív beze stopy stékalo po očích: ohniska slunečního paprsku ve sklenici piva, obláčku na obloze, pejska čichajícího do trávy, prvních střípků ledu či jak se stmívá a rozednívá. Samé běžné věci, okolnosti a stavy, které jakoby začaly existovat právě tím, že jsem si je uvědomil. A občas, ale opravdu občas, mi při tom do uší připlulo několik slov, která se shodou okolností ochotně stočila do doporučeného počtu slabik. Připlula jenom kvůli mně? Nevím, a proto jsem je zapsal, aby si je mohli přečíst i ostatní.

Tak tedy já jsem si při čtení té knihy vlastně haiku prožil, ano, prožil, a po svém, a začal jsem je psát tak, aby mi ten prožitek pokračoval. Až potom jsem si přečetl úvodník knihy o správných náležitostech haiku, o obřadech, o japonských znacích, o buddhismu, ale - až potom. A to už mi to bylo fuk. Navíc i kdybych si nechal sešikmit oči, stejně nebudu Japonec, tak proč si tím lámat hlavu? Já prostě nad haiku nepřemýšlím, já je dělám. A co na to Japonci? Zeptejte se jich. Třeba to na ně bude působit podobně, jako kdyby Čech slyšel, jak nějací Japonci skládají a hrají polku. Víte, že já bych to docela rád slyšel? Jak by to asi znělo, kdyby si melodii dělali po svém, kdyby polku hráli na ty jejich bubínky a strunná kňourátka, kdyby ji tančili mezi šálky čaje a nesmrdělo tam zvětralé pivo a místo cigaret by tam doutnaly vonné tyčinky? Hele, Japonci, složte nějaké polky! Tady v Čechách od druhé světové války nikdo pořádnou polku nesložil! Je mi jasné, že by se takovým polkomilným Japoncům mnoho Čechů posmívalo, ale ti Japonci, jak už mají ve zvyku, by na svém díle pilně pracovali a Češi by se smáli jen do chvíle, než by jim bylo z německých Třešňových slavností vzkázáno: Letos už k nám nejezděte, tu vaši muziku nám tu dobře odehrají Japonci, a ani nebudou opilí!

To jsem se tedy nechal unést. Ale co, vždyť píši fejeton. Tuhle jsem se o tom, zda skládat či neskládat haiku, bavil s Makinou. Napsala haiku, které se mi velmi líbí: "A když si konečně začala myslet / že umírání je hřích / spadla z oblaku," viz Almanach literární dílny Agý agú hú, za rok 2002. Makina nedodržuje ani ty předepsané slabiky, a stejně je to pro mě haiku. A pro Makinu? "No jasně," chechtala se, "a kdyby na slovo haiku byl někdo moc háklivej, tak tomu budeme říkat maiku - jako že je to haiku od Makiny."

Projel jsem internet a zjistil jsem, že i Jack Kerouac psal haiku, a říkal jim západní haiku. Má třeba úžasný textíček o tom, jak chtěl kopnout do dveří ledničky. Makino, my Evropané v tom nejsme sami. Amerika plodí rovněž. Haiku začíná být zřejmě něčím nadnárodním jako třeba sonet. Hej, sonetáři, zajímá tě, jaké byly okolnosti vzniku sonetu v jeho domovině a jaké byly jeho původní náležitosti? A celá poesie vůbec, odkud jsi přišla? Čemu jsi při svém zrodu sloužila? Nekazíme tě, neznajíce tvého Adama a Evu?

Zpět k haiku. Já je vidím jako upřímný otisk okamžiku. A Evropan ve své upřímnosti nemůže být Japoncem. Evropská maminka mu zpívala jiné písničky. Tak mě napadá: kdy vlastně pro mě moje haiku přestane být haiku? Až si při jeho skládání začnu hrát na Japonce. Ale nač to pořád rozebírat. Ať si každý píše, co je mu libo, hlavně když nepíše vyhlášení války.

Teď jsem si uvědomil, že jsem loni napsal pouhá dvě haiku a letos ještě žádné. Nic si z toho nedělám, neboť vím, že až haiku bude chtít, samo si mne najde!

(A tohle, co jsem napsal, je fejeton. Není však ve francouzských novinách, na titulní straně a pod čárou. Říkejte mu klidně josefejeton, jako že ho napsal Josef. Budete mít pravdu, vážně jsem ho napsal já. Exklusivně pro Promlky.)

Josef Musil, 21. 3. 2003

Napsat ohlas

Zpět na hlavní stránku