O RYTMU VERŠE

Tak si představte, že si na svatbu pozvete kapelu a muzikanti budou každou písničku hrát chvíli pomalu, chvíli rychle, chvíli na dvě, chvíli na tři - nejspíš je brzy vypískáte ze sálu. V poesii to tak ostré není, ale přece: píšete něco, potřebujete, aby to mělo spád nebo aby to plynulo zvolna, a ono to pořád není ono. Prostě to chce rytmus. A pokud píšete česky jako já - češtino, pomoc! Jak to s tím rytmem vlastně máš? A přitom je to tak jednoduché. V jednoduchosti je síla. V češtině, zrovna jako v hudbě, platí, že základní takt je buď na dvě nebo na tři doby. Zkrátka je to buď polka: "um-ta, um-ta", nebo valčík: um-ta-ta, um-ta-ta. To "um" je rána do velkého bubnu, prostě přízvuk, vykročení nohou, a "ta-ta" je menší klepnutí do rytmičáku, nepřízvuk, jenom přísun nohy, ale naprosto nezbytný, abyste mohli znovu směle vykročit. Té polce se v poesii říká trochej a valčíku daktyl. Ale co na odborných názvech - hlavně že verš bude šlapat!

Kde je v češtině přízvuk? Ta pomyslná rána do velkého bubnu se ozve na začátku každého slova, které vypustíte z úst, a tedy i na papír. Když mluvíme, vůbec nám to nepřijde, ale při psaní je to najedou věda, což je docela škoda. Takže: KHI-ha, PO-čí-tač, RÝ-že, RO-di-na. Buď je to na dvě, nebo na tři. Délka samohlásky (tj. a, e, i, o, u, y) při tom nehraje žádnou roli. Když je před slovem předložka, bere se to jako jediné slovo: DO-há-je, U-brá-chy. Tím nám snadno vznikne útvar, který má více než tři slabiky. V každém takovém útvaru počítáme přízvuk-nepřízvuk-přízvuk-nepřízvuk čili um-ta-um-ta: NE-vá-LEJ-se NA-pos-TE-li. Druhému a dalšímu přízvuku v útvaru se říká vedlejší přízvuk. A když má plnohodnoté slovo jedinou slabiku? Pak je to rána do bubnu sama o sobě. Jeden přízvuk. Pokud takových slov stojí vedle sebe víc, záleží už při recitování na nás (a vyplyne to z celkové povahy verše), zda dáme větší přízvuk na prvé slovo nebo je budeme přízvukovat všechny stejně.

A to je všechno, celá věda. Trochu si s tím pohrajeme. Chceme čistý trochej čili polku čili na dvě. Budu raději používat ukázky z vlastní tvorby - ne že bych se chtěl vnucovat, jen nevím, jak je to v současnosti s autorským zákonem, jak dlouho musí být autor mrtev, aby se dalo jeho dílo použít. Takže čistý trochej (je to část textu "Divím se, že něčemu se divím" z knihy "Topení parostoje").

              'Menuje se Fanda;
              somruje tam na hlaváku
              mezi lidma, co 'dou z vlaku,
              kabát na něm plandá.
Jeho holka Linda
s tváří bílou jako mouka
voteklejma vočma kouká,
co kdo z kapcy vyndá.
              A prostitut Pavlík
              řiká, že si při tom rači
              vlhkej kondom navlík'.
                  Policajt se na svět mračí,
                  páč tu včera přefik' rajdu,
                  k'erá asi měla ajdu.

No, ten trochej je obsahově krapet drsnější, ale nad tím nakoumejte, to si musíte přečíst celý zmíněný text, a nám teď jde jen o rytmus. Vlastně se tím ukazuje, že rytmisovat jazyk není nic umělého. Ukázkový text je psán formou francouzského sonetu, o němž píše Lucka v jiné rubrice. Jiný čistý trochej z vlastní produkce mě právě nenapadl.

A daktyl, tedy na tři? Je o maličko těžší. (Ukázka je z textu "Odkaz 2003" z připravované sbírky "Travička v rakvi".)

      Hrstičku antraxu
      když foukneš do faxu
      a stiskneš "Odeslat všem!",
      rázem tím oživíš
      Golema, jako když
      vložíš mu do čela šém.
      Golem jde, soucitu prost;
      neslyší: Goleme, dost!

Při daktylu vám cit brzy řekne, že občas, aspoň na konci veršů, je vhodné dát jiný než daktylský útvar, aby se z básně nestal kolovrátek. U ukázce jsou prvé dva verše čistý daktyl, ve třetím verši už to bylo třeba na konci useknout jednoslabičným slovem. Ale na poslední slovo ve verši se v daktylu a trocheji zas tak nehledí, protože kdyby to klapalo pořád stejně, tak by to brzy bylo na prášky. Důležité je, v jakém systému se verš rozběhne tak, abychom ho bezpečně pociťovali na dvě nebo na tři.

A když se rozhodneme daktyl a trochej střídat? Vznikne daktylotrochej. Vlastně rytmus běžné řeči. Nejjednodušší forma, kterou si sami rytmicky přizpůsobujeme tomu, co chceme ve verši vypíchnout. (Jako ukázku dávám to, co mám právě po ruce, poslední dopsané verše z rozpracovaného textu "Belial", stejná sbírka jako v předchozí ukázce.)

...zrodila jsem se ukvapena
na mladičké planetě Zemi,
a hned jsem překročila
Schwarzschildův poloměr;
čekám nahoněmá
jako vůně mosazné kliky tvaru zmijete;
jednej, odhodlaný posero...

Daktylotrochej je vlastně volný verš, takže když se podíváte na svoje výtvory, s největší pravděpodobností budou právě v daktylotrocheji. Tak až se na ně budete dívat, čtěte si je nahlas, jestli verš plyne podle vašich představ. Mějte na paměti, že většina lidí si při mlčenlivém čtení stejně všechno v duchu nahlas říká, takže každé vaše napsané slovo je v podstatě přednášeno.

A to je ze základů rytmu všechno. Nebolelo to, že? A teď mi vysvětlete, proč tolik moderátorů prská přízvuky až po předložce a vůbec úplně mimo? Taky už vás začíná tahat za uši to, čeho jste si dříve nevšimli? To je dobré znamení - pochopili jste svůj jazyk z hlediska jeho přirozeného rytmu. Ještě pro jistotu povím, že jsou vzácné výjimky, kde neplatí pravidlo přízvuk-nepřízvuk-přízvuk-nepřízvuk. Ve slovech složených ze dvou a více slov: PŘÍ-ro-do-VĚ-da, ZE-le-no-O-ký. Určitě nosím dříví do lesa; váš rytmický a jazykový cit by vás k jiným přízvukům nepustil. Teď pozor - když dám před takové slovo předložku, přízvuky se v prvé části složeniny přesunou: NA-pří-RO-do-VĚD-né (FA-kul-tě).

Na konec si dáme jednu rytmickou vychytávku. Říká se jí jamb a čte se stejně, jako je psána, tedy žádný džamb. Jamb byl do češtiny dopraven z jazyka, který má systém přízvuků jiný, takže náš jamb se snaží českými prostředky tomu cizímu jambu přiblížit. Není účel tohoto článku, abychom to rozebírali. Říkejme mu raději český jamb, ať se nedostaneme do sporů podobných těm, jako jestli psát české haiku, či nikoliv, viz rozpravy v příslušných rubrikách. Hodně zjednodušeně řečeno: jambický verš se skládá z ostrého přízvuku, po němž následují trocheje a ukončení veršů se střídá buď daktylem nebo trochejem. Ostrý přízvuk na začátku znamená zásobu plnohodnotných jednoslabičných slov, a kde je v češtině pořád brát, aby zněly účelně? I povoluje se občas na začátek verše švihnout trojslabičný útvar, takže vlastně daktyl, takže ústupek, takže se to pravém slova smyslu s češtinou trochu neslučuje, takže se o tom občas vedou učené spory, takže šup sem s tím jambem! (Předkládám část textu "Tabáková princezna", stejná sbírka. Po stránce formy se jedná o rondel, viz patřičná rubrika.)

Já nemám o klubíčku zdání,
já si jen s šelmou pohrávám,
nevěda ani, kdy mě zraní
a jakých použije zbraní;
jen ty, mé neustálé lhaní,
ty jsi to jediné, co mám.
Jak opuštěn jsem při svém psaní!
Když dopíšu - jsem zase sám.
Ale dost unylého lkaní,
přece se nedám na pokání!
Já nemám o klubíčku zdání,
já si jen s šelmou pohrávám,
          ba někdy posadím se na ni,
ba hlavu do tlamy jí dám,
          čekaje bolest z pokousání.
          Dnes opět nic? A co mě chrání?
          Já nemám o klubíčku zdání,
já si jen s šelmou pohrávám...

Tak to bylo opravdu dost letem světem. Skládáním rytmů bychom se dostali k dalším ustáleným rytmickým formám, třeba alexandrín je hodně zajímavý, ale to už záleží na každém z vás, zda vyhledá patřičnou odbornou literaturu. Otázka je, pokud ji vyhledá, zda jí také porozumí. Odborná literatura je plná odborných výrazů, jež jsou srozumitelné odborníkům, a přitom by měla sloužit nám autorům. Ach jo.

Proč psát v ustálených rytmických vzorcích? Proč vlastně vznikly? Tak si to v nich zkuste: příjemně vás povedou. Jenom si dávejte pozor, abyste z důvodu přesného rytmu netvořili zbytečné slovní výplně. Vědomě psát daktylem, trochejem, ba i tím jambem je jednodušší než volným veršem, i když by si každý řekl, že to musí být naopak. Ale řeč je o skutečném volném verši, kterým se verš liší od novinové věty. Podstatu volného verše nádherně vystihl F. X. Šalda. Vystihl to už v roce 1904, tudíž jeho jazyk tomu odpovídá, ale opravdu stojí za to prokousat se tím:

"Volný verš, má-li býti opravdu veršem, a ne prózou, musí býti rytmický, ano musí býti cítěn a tvořen jemnějším a podrobnějším rytmickým svědomím než uzavřený verš starý: verš pevný nese do jakési míry básníka, verš volný musí nésti a říditi stále básník sám. To znamená: básník musí ho rytmovati a instrumentovati daleko častěji: od představy k představě, od dojmu k dojmu, od obrazu k obrazu, od fráze k frázi - za báseň několikrát. To, čemu se říká volný verš, jest tedy stejně zákonné jako verš uzavřený, ale zákonnost ta musí se nalézati znova a znova."

Na začátku jsem psal o svatební kapele, která nehraje v rytmu, a to je průšvih. Ale představte si, že si zpíváte lidovou písničku, sedíce na rohu vany v koupelně. Budete dávat pozor na rytmus? A s psaním je to také tak. Když se vám bude chtít, vůbec nic z toho, co bylo zde popsáno, nepoužívejte. Účel světí prostředky! Toto heslo je hnusné v politice, ale nutné v tvorbě. Tedy - já se jím při psaní řídím.

Váš Pepa Musil, josef_musil@volny.cz

Napsat ohlas

Zpět na hlavní stránku