Jáchym Topol - Miluju tě k zbláznění

Atlantis; 1994; vydání třetí; počet stran 136

Když jsem poprvé vzala do ruky tuto básnickou sbírku Jáchyma Topola, první dojem, který ve mně vzbudila byl vcelku nevalný. Titulek Miluju tě k zbláznění ve mně evokoval nějakou lacinou milostnou poezii, kterou je naše literatura už přesycena. Ale, pak jsem zaostřila a řekla si, vždyť to je Jáchym Topol, autor úžasných próz - psal by on lacinou rádoby láskyplnou poezii?

A tak mě ta kniha začala zajímat, jako autor sám. Poté jsem nalistovala obsah, jako to vždycky dělávám a zjistila jsem, že je sbírka rozdělena do tří částí: Náhodnejch 23, Vlhký básně a jiný příběhy, Krajina s indiánama. A to už mi bylo jasné, že o žádnou ťuťu-ňuňu poezii nejde.

Už tím si mě Topol získal. Umí mystifikovat na jedničku s hvězdičkou. Vypadá to, že on se totiž nebojí ničeho. Vždyť proč používat interpunkci, lámat si hlavu s velkými nebo malými písmeny, proč složitě vymýšlet názvy jednotlivých básní, když stačí jedno, dvě slova a vše podstatné je řečeno.

Jeho básně jsou takové malé epizody z každodenního života jakéhokoli anonymního jedince na celém širém světě. A tak Topol záměrně vynechává poetiku, protože ta se v běžném životě objeví jen málokdy. Stejně tak je to u jeho básní. A to není na škodu, ba naopak, věřte mi. Chcete se pobavit? Najít kousek sebe samého? Troufám si tvrdit, že v této knize si malý kousek toho svého světa najde každý. A tak to má být.

Topol zobrazuje sám sebe, samozřejmě metaforicky v bizarním světě plném úplně normálních šíleností. A tenhle svět, to je ten svět, který my všichni moc dobře známe. To je ten svět kolem nás. Je to buď svět plný divných věcí nebo my jsme právě spadli z višně a ničemu nerozumíme. Pro Topola je právě toto typické. Miluje podobné stavy a situace, vybírá z nich vždy to, co zaručeně zaujme, vždy to, co zkrátka každý zná. Možná to zní příliš primitivně, ale jeho poezie určitě taková není. Je mistrovství vyjádřit něco naprosto všedního, tak, aby si čtenář jak se říká sedl na zadek a zíral jak mu ten autor rozumí. Žádné téma není tabu, přesně jako v reálném životě bez tužky a papíru. Právě toho si na Topolovi cením, ačkoli starší generace by mohly namítat, že "je občas přisprostlý a vůbec, že ty verše se ani nerýmují a celé je to takové divné ..." Ano, to je pravda. Jsou to myšlenky a básně Jáchyma Topola z roku 1988. Tak vidíte, jak je avantgardní a nadčasový.

Erika Šídová

Zpět na hlavní stránku