Honoré de Balzac

(20. května 1799 v Toursu - 17./18. srpna 1850 v Paříži)

Balzacův otec byl jako nejstarší z jedenácti dětí otcem určen k duchovnímu stavu. Od vesnického faráře se naučil číst a psát. Ve dvaceti letech se vydal do Paříže a už se nevrátil. V době revoluce získal tento schopný mladý muž místo úředníka v pařížské revoluční městské radě. Navázané známosti mu za války pomohly k výhodnému zaměstnání - pracoval v zásobování a válečných dodávkách. Později pracoval jako první tajemník v bankovním domě Daniela Doumerca. Až v padesáti letech se Bernard Francois oženil, a to se zámožnou dívkou, dcerou svého představeného v bance. Jeho žena Anna Charlotta Sallambierová byla o třicet dva let mladší. Manželé využili Francoisových starých známostí a přesídlili do Toursu. V době, kdy se jim narodil první syn Honoré, byli již Balzacovi zámožnými lidmi. Bernard Francois měl čtyři manželské děti a ještě několik nemanželských. Honoré po otci zdědil živelnost a "radost z vymýšlení", po matce citlivost. Anna Charlotta se neustále cítila nešťastná. Starat se o děti pro ni znamenalo učit je, že vydávání peněz je zločin a vydělávání peněz ctnost nad všechny ctnosti. Honoré matčiným mrzoutstvím velice trpěl ještě jako dospělý vzpomínal, že se jako dítě lekl pokaždé, když jen uslyšel její hlas.

Nebylo divu: sotva syna porodila, vyhostila jej Anna Charlotte ještě jako šestinedělka z domu. Kojenec byl svěřen kojné, u které zůstal až do svých čtyř let. Ani potom ale nesměl domů k rodině, ale byl dán na byt a stravu k cizím lidem. Rodinu směl navštívit pouze jednou v týdnu v neděli. V sedmi letech jej matka dala do internátu ve Vendome. V tomto ústavu museli chlapci dodržovat přísnou kázeň, neměli prázdniny a rodiče je téměř nesměli navštívit. Ani v učení Balzac nevynikal, právě naopak. Pokládali jej za nepozorného a lhostejného, nepozorovali, že ho škola nudí a unavuje. Proto byl téměř neustále trestán. Balzac si našle záchranu v knihách. Měl dovoleno, knihovníkem vysoké polytechnické školy, brát si do internátu knihy podle svého výběru. Chlapec tedy četl knihy všeho druhu - náboženské, dějepisné, filosofické i přírodovědecké spisy. Honoré byl trestán stále krutěji, teprve, když se nervově zhroutil, směl opustit internát. Po svém vystoupení ze semináře, viděl, jako čtrnáctiletý, rodný dům vlastně poprvé od narození. Na dokončení studií byl poslán do Toursu a když koncem roku 1814 rodina přesídlila do Paříže přešel do tamějšího Lepitrova internátu. I zde jej pronásledoval pocit vyhoštěnosti a opuštěnosti, neosvědčil se jako dobrý žák. Přes všechno studia jakž takž dokončil. Čtvrtého listopadu 1816 se zapsal jako posluchač práv na univerzitu. Těšil se na svobodný život, rodiče měli ale jiné představy. Mladík musel současně pracovat jako písař. Na jaře roku 1819 se Balzac konečně vzbouřil a oznámil rodině, že se chce stát spisovatelem. Jeho oznámení přišlo v nejnevhodnější chvíli, protože právě v té době rodina ztratila dřívější velké příjmy. Po úporných a celé dny trvajících hádkách nakonec rodina dospěla ke kompromisu. Rodiče budou Honoréovi dva roky příspívat malou částkou, pokud ale do té doby nezíská Honoré slávu, vrátí se do kanceláře. Honoré žil po dobu těchto dvou let v malé, ošklivé místnosti, jen skromě zařízené. Neměl ani pevné rozhodnutí, co bude psát. Nakonec se rozhodl pro drama Cromwell. V lednu 1820 po čtyřech měsících horečné práce, byl Cromwell zhruba hotov, v květnu jej Honoré přečetl rodině. Na rodinu udělala synova píle určitý dojem, dílo už nikoliv. Honoré se tedy vrátil pokračovat v práci. Utrpěl ale další porážku, ztroskotal s pokusem o tragédii, selhal i v románu. V této době se seznámil s Augustem le Poitevinem de l´Egreville. Tento člověk mu dal nabídku, jak pomocí psaní brakových děl vydělat peníze. Pro Balzaca to v tu chvíli byla jediná možnost, jak se vyhnout návratu do kanceláře. Balzac se pustil do práce s vervou. Kapitola denně byla jeho průměrné penzum. Publikoval je pod pseudonymy Lord R´hoone, Horace de Saint-Aubin a Aurora Cloteaux. Chrlil rukopisy v ohromných množstvích.

Až do třicátého roku života se neodvážil jako umělec na jemu přiměřený úkol, i v soukromém životě byl velice nesmělý. Jeho první láskou byla rodinná přítelkyně paní de Berny. Ve svých třiadvaceti letech se zamiloval do pětačtyřicetileté dámy. Madam de Berny jeho cit zprvu vylekal, ale později již nedokázala jeho lásku neopětovat. Tento vztah ale pohoršil obě rodiny i celé maloměsto. Honoré byl donucen na jaře 1822 opustit Villeparisis, kde se s madam de Berny mohl setkávat a odjet ke své sestře do Bayeux. Přesto se rodině nepovedlo jeho lásku zničit. Madam de Berny mu pomohla osvobodit se z utiskujícího vlivu rodiny i z otroctví brakové literatury.

V posledních dnech zimy 1827 učinil nové rozhodnutí. Stal se společníkem monsieura Canela a do jeho připravovaného podniku vložil potřebný kapitál. Bohužel smělý vydavatelský záměr nevyšel. Místo vysněného jmění měl Honoré de Balzac patnáct tisíc franků dluhu. Napadla ho jen jediná cesta, jak zachránit ztracené peníze - investovat nové. Za skutečný obchod nepovažoval psaní nebo vydávání knih, ale jejich tisk. Povedlo se mu uvést do provozu vlastní tiskárnu. Obchody ale šly od začátku špatně a Honoré se pokusil zachránit situaci vytvořením nové společnosti - slévárny písma. Šestého dubna 1828 dospěly všechny Balzacovy podniky k bankrotu. Honoré tak v devětadvaceti letech dlužil téměř sto tisíc franků své rodině, která jeho dluhy převzala a paní de Berny. V této situaci Balzac potřeboval odříznout se od světa. A tak se tedy v dubnu 1828 jako pan Surville najal pavilon v rue Cassini. Byt byl sám o sobě poměrně nákladný, Balzac navíc investoval do drahého zařízení. Suma, kterou dlužil, byla pro něj nepředstavitelná, že mírné zvýšení dluhů už pro něj nehrálo roli. Potřeboval pro svou práci vhodné prostředí. Pustil se do pečlivého studia, aby mohl napsat skutečný román. Předložil jej vydavateli Latouchovi. V polovině března 1829 konečně vyšel Poslední Šuan neboli Bretaň v roce 1800 od Honoré Balzaca - tehdy ještě ne de Balzaca (šlechtický přídomek "de" si Balzac přidal až později). Dalším dílem - Fyziologie manželství - se mu povedlo vzbudit zvědavost Paříže. V letech 1830-1831 pak Balzac uveřejnil ohromné množství novel, drobných románů, novinářských článků, causerií, povídek, fejetonů a politických úvah. Jeho prvním skutečným románem se stal román Šagrénová kůže. V této době Balzac pochyboval o svém spisovatelském nadání. Toužil po výhodném sňatku nebo politické kariéře. Nic z toho se mu ale nepovedlo a Balzac se soustředil na literární tvorbu. Dostal plodný nápad: přejímat své postavy z knihy do knihy.

Od roku 1829 se Balzac pro svět stal definitivně Honoré de Balzacem. Vstoupil do společnosti a přes své neobvyklé vystupování si získal určitý respekt. Byl rozmařilý, rozkošnický, přeháněl vždycky všechno přes jakoukoli střední míru. Spořivý byl pouze ve styku s lidmi. Jeho ohromné pracovní tempo nedovolovalo trávit ve společnosti více času. Lidé, se kterými byl skutečně spjat by se proto dali spočítat na prstech jedné ruky. Většina jeho nejbližších byly ženy. Nejvýznamnější ženou v jeho životě se v této době stala Zulma Carraudová, nepříliš hezká, nepatrně kulhající, vdaná žena. Její inteligence, upřímnost a stabilita byly pro Balzaca nepostradatelné. Nikdy ovšem nepřekročili hranice přátelství.

Náhlý úspěch je pro spisovatele vždycky nebezpečný. V roce 1828 byl Balzac zbankrotovaný obchodník, po uši zadlužený autor brakových románů. Už za dva roky byl jeden z nejslavnějších autorů v Evropě. Pokusil se tedy hrát svou úlohu ve společnosti. Přišvindloval si šlechtický predikát a pokoušel se vystupovat jako elegán. V tomto pokusu ale žalostně ztroskotal. Ve všech časopisech se objevoval zlovolný posměch. Nenechal se tím ale odradit a pokračoval i ve svém pracovním vypětí. Jediným způsobem, jak udržet takové tempo bylo nadužívání černé kávy, kterou zaháněl potřebu spánku. Stejně pečlivý jako při psaní byl i při pročítání korektur. Pro většinu autorů by to znamenalo jen zlepšování a pilování, pro něj to znamenalo úplné přetváření. Práce se pro něho stala už nutností, nedokázal od ní upustit. Tento způsob života se pro něj ale poznenáhlu stává neúnosným. Začal toužit po ženě, kterou by mohl milovat. Neměl ale kdy hledat ženu - byl připoután čtrnáct i patnáct hodin denně k psacímu stolu. Ukládal proto svým přítelkyním, aby mu našly vhodnou manželku. Náhlá sláva Balzacovi přinesla obdiv žen, přicházely mu dopisy ze všech koutů Evropy. Pátého října 1831 upoutal jeden z dopisů jeho pozornost. Neznámá pisatelka byla asi překvapena, když místo zdvořilé odpovědi dostala šestistránkový dopis. Autorkou dopisu byla Henrietta Marie de Castries, vévodkyně s romantickou minulostí. Pro člověka Balzakovi obrazotvornosti bylo samozřejmé, že se do vévodkyně zamiluje. Když se setkali, pro ni začalo přátelství, pro Balzaca opojení. Chtěl od ní více než přátelství, snažil se získat její lásku. Mezitím ovšem musel řešit zcela prozaické finanční problémy. Vrhá se do práce s novým nasazením. Okamžitě, jakmile se ale dostane z nejzoufalejší situace, peníze rozhazuje v novém bláznivém dobrodružství. Jede za vévodkyní až do Ženevy, tentokrát je ale už tvrdě odmítnut. O madam de Castries mluvil v té době jako o ženě, kterou nenávidí. Po zklamání v lásce pokračoval v tvorbě. Díla let 1832-1836 jsou na první pohled nápadná svou rozmanitostí. Balzac se pokoušel vyzkoušet sama sebe, vidět, kam až může sáhnout. Zjistil, že vše je látka, inspirace. Uvědomil si, že jeho Lidská komedie bude životním dílem, že musí pracovat s určitým záměrem. Tomuto úkolu se rozhodl podřídit vlastní život. Z tohoto rozhodnutí čerpal neotřesitelné sebevědomí. Věřitelé mu nemohou odnést jediný kámen ze světa, který si vybuduje. Stále mu ovšem chybělo to, co velkou část života hledal, neměl manželku a jmění. Měl sice mnoho přítelkyň, minimálně jedna si ze vztahu s ním odnesla dokonce nemanželské dítě, stále ovšem nemohl najít manželku.

V jednom z dopisů, které stále dostával, rozeznal spřízněnou duši. Bohatá a vzdělaná, bohužel vdaná Evelina Haňska se doslechla o geniálním spisovateli a spolu s přítelkyněmi mu napsala dopis. Pod dopis se ale podepsala pouze jako neznámá. Balzaca její dopis velice upoutal, nemohl jí ale odpovědět. Paní Haňska mu napsala podruhé, navrhla mu způsob, jak by jí mohl odpovědět - prostřednictvím inzerátu. Postupně se rozběhla nadšená korespondence. Paní Haňska nakonec přesvědčila manžela, aby opustili svůj zámek na Ukrajině a vydali se na několik měsíců na toulky. Při těchto toulkách se chtěla setkat s Balzacem. Na zámku v Neuchatelu se setkali a Balzac byl uveden do rodiny Haňských. Balzac okamžitě začal snít o vzestupu, který by jej po jejím boku čekal. Byl bláznivě zamilovaný. Povedlo se mu zaplatit alespoň nejpalčivější dluhy, pracoval s vidinou definitivního zabezpečení. Neustále píše paní Haňské, která pokračovala v cestování s manželem, vroucí dopisy. Dvacátého pátého prosince 1833 odjel do Ženevy k dalšímu setkání. Jako první pozdrav tam našel drahocený prsten, ve kterém byl skryt pramének vlasů, prsten, který Balzac již nesundal z prstu. Balzacovu dychtění ovšem paní Haňska odolávala, nedostávalo se jí důvěry k milenci. Tentokrát se však jeho vůle vystupňovala v zběsilost. Po čtyřech týdnech tvrdošíjné obrany nakonec paní Haňska podlehla. Balzac ale dosáhl jen prvního vítězství. Jeho milovaná byla aristokratka a milionářka, mezi oběma milenci ovšem stál její manžel. Slíbili si tedy, že si budou psát až do smrti pana Haňského.

Balzac se vrátil do Paříže osvěžený a plný energie. Poprvé spatřil možnost, že se mu povede uvést svou nejistou existenci do pořádku. O své milence nikomu neřekl, především se o ní nesměla dozvědět madame de Berny - snažil se ji šetřit a zachovat jí iluzi jeho lásky. Po návratu ze Ženevy Balzac pracoval jako snad ještě nikdy, vyčerpání se na něm také začínalo projevovat. Vytvořil v této době asi pět románů, mezi nimi i román Otec Goriot, další svá díla zároveň přepracovával. V době, kdy se Balzac soustředil na práci, užívala si paní Haňská v Itálii krásu Benátek, Florencie a Neapole. Časem také začala pochybovat o mnišském životě svého milence. Přes jeho ujišťování toiž nemohla přecházet, co se o něm povídalo. Přesto mu dovolí znovu ji navštívit, tentokrát ve Vídni. Balzac zde spokojeně zjistil, že je ve Vídni nejen známým, ale i obdivovaným autorem. Užíval si pobytu v salónech nejvzenšenějších aristokratů, zbytek času trávil v okruhu kolem paní Haňské. Po celé tři týdny se mu ale nepovedlo být s ní sám, a při odjezdu má navíc další dluhy. V dalších dnech mu navíc nebyl souzen klid pro práci, která mu jedině mohla pomoci vydělat peníze - jeho sestra byla nemocná, bratr se vrátil z cest s o patnáct let starší manželkou a potřeboval si získat postavení. Madame de Berny, u které by dříve našel útěchu, byla také nemocná. Balzac sáhl k nebezpečnému kroku, prodával práva nasvá ještě nenapsaná díla. Ke všemu se Balzac rozhodl začít soudní při s nejmocnějším nakladatelem v Paříži, Bulozem. Buloz totiž, aby si vynahradil Balzacův dluh, odprodal práva na Balzacovo Lilie v údolí, ovšem verzi, kterou ještě Balzac nehodlal pustit do tisku, chtěl na ní ještě provést korektury. Balzac Tuto při v podstatě vyhrál - soud rozhodl, že po spisovateli nelze požadovat odškodné, pokud nedodal dílo, protože se mu nedostávalo chuti nebo schopnosti je dokončit. Balzac ale musel vrátit zálohy, které za dílo dostal a navíc promarnil týdny u soudu a poštval si na sebe pařížské novináře.

Balzac se rozhodl pomoci si další finanční spekulací. Skoupil podíly na časopis La Chronique de Paris, časopis, o který se veřejnost naprosto nezajímala. Byl přesvědčen, že pokud do něj bude pravidelně přispívat, získá si publikum. Osm měsíců se dřel při práci pro tento časopis, který mu nakonec přinesl jen čtyřicet tisíc nových dluhů. Už nevěděl, kam před věřiteli utéct. Dal zatarasit své dveře v rue Cassini a přestěhoval se tajně do nového bytu v rue des Batailles. Ukrýval se natolik důmyslně, že neměl strach ani porušit nový zákon, podle kterého měl každý občan nějakou dobu sloužit jako gardista Národní gardy. Celé týdny se mu dařilo být neviditelný, ale nakonec byl polapen a odvezen do policejního vězení, kde si musel odsedět svůj trest. To Balzacovi příliš nevadilo - dostal židli, stůl a čas na práci. Po propuštění mu nezbývalo, než znovu den za dnem a noc za nocí bojovat, pracovat tak fanaticky, že začal mít závratě. V jediném týdnu napsal celý první díl Ztracených iluzí. Přesto už v roce 1836 vystoupal jeho dluh ke sto čtyřiceti tisícům franků. V této době se Balzac, přes své sliby paní Haňské, znovu zamiloval. Tentokrát jej okouzlila hraběnka Quidoboni-Viscontiová, původním jménem Sára Lowellová. Stal se jejím milencem a snad i otcem jejího dítěte - Lionela Richarda Quidoboni-Viscontiho, který se narodil 29.5.1836. Před paní Haňskou i nadále hrál oddaného milence, její dopisy jsou ale plné pochybností a výčitek. Balzac se ji sice snažil chlácholit, milenky se ale nevzdal. Hraběnka Viscontiová hrála v Balzacově životě vedoucí úlohu celých pět let. Za tu dobu Balzacovi zařídila cestu do Itálie na útraty svého manžela, pro kterého tam měl vyřizovat zaplacení těžko dobytelných pohledávek. Nevadilo jí ani, že si na této cestě vzal s sebou další milenku, madame Karolínu Marboutyovou. Tato cesta pro něj byla vítaným odpočinkem, po kterém následovaly další rány. Po návratu jej čekaly hromady účtů a zpráva o smrti paní de Berny. Ačkoli byl na její odchod připravený, věděl, že je nemocná, zasáhla jej tato zpráva velice těžce. Začal pochybovat o své schopnosti dokončit dílo, které si předsevzal i o svém zdraví. Od svých třiceti sedmi let se rozhodl cestovat, žít a užívat. Hraběnka Viscontiová, nyní už jen jako přítelkyně, mu umožnila další cestu do Itálie, aby mu tak umožnila oddech od soudních vykonavatelů. V Itálii si mohl užívat svou ničím nezkalenou slávu. Po třech měsících se vrátil do Paříže, kde ho čekala zpráva, že pokud jej najdou, bude muset do vězení pro dlužníky. Paní Viscontiová mu znovu pomohla, dala mu pokoj ve svém bytě. Zde se Balzac znovu vrhl do práce. Klid mu nebyl přán na dlouho - některá z jeho dřívějších přítelkyň udala policii místo, kde se zdržuje. Balzac musel buď zaplatit, nebo jít do vězení pro dlužníky. Znovu se prokázala velkomyslnost paní Viscontiové, která za Balzaca zaplatila. Nyní se mohl Balzac vrátit veřejně do svého bytu a ke své práci. Jeho život se mohl konečně uklidnit, když ty nejpalčivější dluhy byly splaceny. Právě v této době se ale rozhodl najít si malý domek na venkově, kde by měl klid pro práci. Původní rozumný uskutečnitelný záměr se ale u něj, jako vždycky, časem rozšířil do neúnosných rozměrů. Koupil nejen domek s malým pozemkem, ale i spoustu dalších pozemků. Ve svém nadšení se neporadil s žádným odborníkem, chtěl mít na jaře 1838 už vše připravené - dům, sad, zahrady. Peníze se mu rychle rozplynuly a Balzac si vzpomněl na rozhovor s Italem Giuseppem Pezzim, že v Itálii jsou opuštěné bohaté stříbrné doly. Balzac se pustil do nového podniku - chtěl doly znovu otevřít. Giuseppe to pro něj měl zařídit, zatím si však nechal sám udělit právo na otevření dolů. Pro Balzaca už bylo pozdě, ačkoli jeho intuice mu radila dobře. Doly za několik let vydělávaly miliony. Balzac se vrátil ke svému novému domu na venkově, aby se i zde zklamal. Neprozkoumané podloží pod jeho domem povolilo, drahá opěrná se mu zhroutila. Nechal postavit druhou, i ta povolila. Soused, na jehož pozemek se suť ze stavby sesunula, hrozil žalobou. Kvůli novým dluhům jej znovu pronásledovali soudní vykonavatelé. Balzac kapituloval a najal si byt v rue de Passy (ten se dodnes zachoval a je znám jako Balzacův dům). Aby vydělal potřebné peníze, obrátí se znovu k dramatu. Když jeho hru - První slečnu dceru - divadelní ředitelé odmítli, pustil se do další. Ta však byla ještě horší a zcela propadla. Začal tedy další šílený podnik - založil nový časopis. Tři měsíce se dřel, dělal práci za pět lidí a kromě toho pracoval i na své próze, aby nakonec musel časopis zastavit. Jen zázrak mu mohl přinést novou naději. Pátého ledna 1842, po noci strávené prací, tento zázrak přišel v podobě černě orámovaného dopisu. Paní Haňská psala, že pan Haňský zemřel. Žena, která se mu zasnoubila a které se zasnoubil, byla vdovou a dědičkou milionů.

Balzac se vrhl do práce na splnění svého snu - chtěl proměnit zasoubení ve sňatek. Čekalo ho dlouhé čekání - jednak se s paní Haňskou neviděl už sedm let, jednak jejich dopisy časem zřídly a vztahy ochladly. Teď však dopis stíhá dopis. Balzac čeká jen na jediné slovo - "přijď". Po šesti týdnech čekání, 21. února, přišla odpověď - tvrdé odmítnutí Balzacova ucházení o ni a jasné "ne" na jeho přání se za ní rozjet. Postavení paní Haňské totiž nebylo tak jednoznačné, jak si Balzac myslel. Celá její rodina byla proti sňatku, jeden příbuzný ji dokonce žaloval. Paní Haňská, dávno už ne bláznivě zamilovaná, tak musela čelit svým pochybám i soudnímu tribunálu. Na netrpělivého Balzaca opravdu neměla náladu. Balzac se však odmítl vzdát. Téměř denně jí psal, až konečně po roce a půl čekání přišlo dovolení přijet. Do Petrohradu přijel červenci 1843. Snažil se nyní vybojovat si společenskou rovnost s paní Haňskou - na volbu do sněmovny už ale bylo pozdě, do Akademie se také nedostal, majetek neměl. Zkoušel znovu vydělat na dramatech, ale jeho práce Paméla Giraunová a Quinolův důvtip propadly a přinesly mu jen ostudu. Vrátil se tedy, jako vždy, k románu. Rozhodl se také použít svou poslední rezervu - prodat práva na souborné vydání svého díla. Tato práva koupili společně tři vydavatelé - Dubochet, Furne a Hetzel. Na jejich popud vymyslel pro své "sebrané spisy" název Lidská komedie a napsal k němu předmluvu. V ní představil svůj plán: vytvořit dílo se třemi až čtyřmi tisíci postav. Tyto postavy měl také již připraveny, na seznamu z roku 1845 je měl vypsané i s názvy zatím nenapsaných románů. Tento úkol se mu sice nepovedlo splnit, ale Lidská komedie má i tak dva tisíce postav. Zatím se Balzac vrhl do budování svého nového života. Po příjezdu do Petrohradu se ostré "ne" paní Haňské změnilo v pouhý odklad do doby, než bude její dcera provdána. S tímto slibem se Balzac v Listopadu vrátil do Paříže a ke svým problémům. Znovu je před úplným bankrotem. Musí téměř nepřetržitě pracovat a tentokrát se dlouhé vypětí sil projeví nemocí. Trpí nervovou chorobou a bolestmi žaludku způsobenými obrovským množstvím kávy. V roce 1845 konečně přišla zpráva, že si ho paní Haňská přeje vidět. Okamžitě všeho nechal a rozjel se za ní do Drážďan. S paní Haňskou, její dcerou a Annou a jejím snoubencem pak putovali jako veselá společnost do Kannstattu, Karlsruhe, Strasburku, dokonce se mu podařilo propašovat je inkognito do Paříže. Ukázal jim slavná místa Francie a pak pokračovali do Itálie.

V letech 1845 a 1846 zachvátila Balzaca nová posedlost. Neměl ještě dům ani místo, kde má dům stát, měl ale představu o paláci, který pro sebe a svou budoucí ženu nechá za její dědictví postavit a začal do něj nakupovat vybavení. Dostal od paní Haňské k dispozici asi 100 000 franků na koupení a zařízení domu a on za tyto peníze nakupoval drahocené zlatě vykládané drobnosti, obrazy, vázy, svícny, starožitnosti. Často se mu ale stávalo, že koupil u vetešníka bezcenou běc, kterou považoval za ztracené dílo některého z velkých mistrů. Na potulkách při hledání dalších báječných nákupů ztrácel zpoustu času. Až na konci roku 1846 se mu povedlo najít dům: pavilon Beaujon v rue Fortunée. Tam nyní stěhoval veškeré vybavení, sám byl však chudší než kdy jindy. Z opatrnosti totiž v novém domě nebydlel, aby na něj věřitelé nemohli.

V této době, když poznal radost ze zahálky, ztratil radost z práce. Psal už jen proto, aby zlikvidoval své dluhy. Pak náhle získal novou inspiraci, vytyčil si nové úkoly, vrátil se ke své dřívější racovní době a vrhl se s novou silou do práce. V této době vznikl Bratranec Pons a sestřenice Běta. Balzac bohužel neznal míru ani v práci - lékař ho varoval před takovým přepínáním a i sám Balzac cítil únavu. Naštěstí si v práci mohl udělat přestávku a načerpat u paní Haňské nových sil. Po dokončení obou děl se na podzim roku 1846 rozjel za paní Haňskou na Ukrajinu. Paní Haňská stále váhala se sňatkem, který byl už opravdu naléhavý. Čekala totiž, přes svých pětačtyřicet let, dítě. Balzac, přesvědčený, že to bude syn, už pro něj vymyslel jméno: Victor Honoré. Balzac už měl obstarané všechny dokumenty, jeho snoubenka ale raději doprovázela na svatební cestě dceru. Balzac musel odjet s nepořízenou. V únoru příštího roku se paní Haňská odhodlala přijet do Paříže. Tento pobyt byl obestřen tajemstvím. Dělali společné plány na dům. Narodilo se jim dítě. Byl to potrat nebo ihned zemřelo. Balzacův žal podle jeho vlastních slov zmírnil fakt, že šlo o děvčátko.

Paní Haňská dál odmítala rozhodný krok. Když se zotavila, odjela zpět domů. Balzac tedy zůstal zase sám se svou prací. Jeho tělo už jej ale neposlouchalo, nedokázal navázat na své dřívější pracovní tempo. Povedlo se mu alespoň sehnat trochu peněz, aby mohl utéct za nevěstou do Wierzchowně. Tam se nechával hýčkat ochotným služebnictvem, na práci si ale nevzpomněl. V lednu zčistajasna odjel sám zpět do Paříže. Většinu času se teď věnoval zařizování bytu, doufal, že až bude hotov, paní Haňská přijede. Ta ale nejevila sebemenší chuť k cestě do Paříže, takže velký básník musel znovu vyrazit za ní. V říjnu, když přijel do Wierzchowně, už bylo jeho nadšení přitlumené. Onemocněl bronchitidou a zároveň se projevil špatný stav jeho srdce. Když konečně směl opustit lůžko, byl konec s jeho hybností. Byl hubený, při každém kroku se zadýchával, i mluvení jej vyčerpávalo. zcela vyléčen také nebyl - selhával mu hned ten, hned onen orgán. Vztahy s paní Haňskou se také nelepšily. v této době se Balzac vzpomínan na staré přátele, především na Zulmu Carraudovou. Teď, když Balzacovi nezbývalo už mnoho sil, svolila paní Haňská konečně ke sňatku. Čtrnáctého března 1850 byly v kostele svaté Barbory v Berdičevu oddavky. Po obřadu se dvojice ihned vrátila domů do Wierzchowně. Balzacova nemoc nedovolila odjet do Paříže, ani jeho manželka nijak netoužila po novém domově. Když se konečně odhodlali vyrazit, byla to strastiplná cesta. Jedenáctého května 1850 z Drážďan psal Balzac domů, že je zcela vyčerpaný a poloslepý. Nemohl už ani vystoupat do schodů a pochyboval, bude-li schopen dojet do Paříže. Zároveň také poslal pokyny, podle kterých v den jejich příjezdu neměla být v domě přítomna jeho matka, která se po celou dobu o dům starala a bránila jej před exekutory. V domě osvětleném svícemi je měl vítat jen sluha Francois. Tak se i stalo - dům zářil do dálky, dveře ale byly zamčené. Balzac musel sehnat zámečníka, aby se dostal do vlastního domu a zjistil tam, že se sluha Francois zbláznil. Za takových podmínek Balzac uvedl svou ženu do jeich nového domova.

V tomto vytouženém přístavu ale Balzac štěstí nenašel. Téměř úplně oslepl a nebyl schopen pokračovat v připravených pracovních plánech. Jeho paní i teď projevovala naprostý nedostatek zájmu o svého manžela, takže Balzac trávil dny sám, jen občas jej téměř tajně přišla navštívit matka. Balzac zemřel v noci ze 17. na 18. srpna roku 1850. Byla u něj jen matka, manželka už dávno odešla. Dvacátého druhého srpna se konal pohřeb. Zádušní mše byla konána v kostele Saint-Philippe du Roule. Jeho rakev je uložena na hřbitově Pere-Lachaise, kam ji donesli Victor Hugo, Alexandre Dumas, Sainte-Beuve a ministr Baroche.

Literatura:

Zweig Stefan (1976): Balzac. - Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha
přeložila Jarosalava Vobrubová - Koutecká

Dílo:

Ludvík Lambert
Poznámky o nesmrtelnosti duše
Poznámky o filosofii a náboženství
Šagrénová kůže
Svatý Ludvík
Robert Normanský
Kniha Jobova
Tragédie Sulla
Cromwell
Poslední Šuan (později Šuani)
Výejvy ze soukromého života (2 svazky)
Filozofické romány a povídky (3 díly)
12 povídek (Saracénka, El Verdugo, Neznámé arcidílo...)
Rozmarné povídky
Venkovský lékař

série románů Studie mravů v XIX. století:

např. Výjevy z venkovského života: Evženie Grandetová, Poselství, Slavný Gaudissart...;
Výjevy z pařížského života

Historie třinácti
Vévodkyně de Langeais
série Filozofická studie
Drama na mořském břehu
Otec Goriot
Serafita
Svatební smlouva
Stará panna
Ztracené iluze
Mše ateistova
Vášeň v poušti
César Birotteau
Bankovní dům Nucingen
Znamenitá žena (později Zaměstnanci)
Záletná žena (později Leska bída kurtizán)
Kabinet starožitností
Gambara
Dcera Evina
Massimila Doniová
Beatrice
Venkovský velikán
Petřička
Petr z Grassou
Vautrin
Pařžská kněžna (později Tajnosti princezny z Cadignanu)
Vesnický farář
Z. Marcas
Uršula Mirouetová
Paměti dvou novomanželek
Lidská komedie
Temný příběh
Okresní múza
Kalvínský mučedník (později Kateřina Medicejská)
První krok do života
Honorina
Modesta Mignonová
Venkované
Drobné trampoty manželského života
Chudí příbuzní
Sestřenice Běta
Bratranec Pons

Brakové romány pod pseudonymy:

Dva Hectorové
Karel Pointel
Dědička z Birague
Jan Ludvík
Klotylda z Lusignanu
Stoleté výročí
Ardenský vikář
Poslední víla
Anička a zločinec

články do novin, např do:

La Caricature
Le Voleur
Revue de Paris
l'Europe littéraire

brožury:

O prvorozeneckém právu
Nestranné dějiny řádu jezuitského
Wann-Chlore
Šetření o politice dvou ministrů

spisky:

Kritický anekdotický slovníček pařížských vývěsních štítů
Stanovy navržené svazu spisovatelů
Fyziologie úředníka
Návrh zákona o autorském právu

série "Codes" s Horacem Raissonem:

Umění uvázat si kravatu
Umění platit dluhy
Občanský zákoník
Úplná rukověť společenského chování (později Trestní zákoník)
Galantní příručka
Manželská příručka
Příručka pro obchodní cestující

posmrtně vyšlá díla:

hra Mercadet
povídka Přadlena
Poslanec z Arcis (dokončeno Charlesem Rambouem)
Maloměšťáci (pravděpodobně dokončeno Charlesem Rambouem)
Venkované (3 dodatečné svazky Lidské komedie)
čtyři svazky Různých spisů (povídky, eseje, skicy, novinové články)
korespondence - Dopisy cizince (dopisy paní Haňské)

Zpět na hlavní stránku