Konstantin Biebl

(1898 - 1951)

Narodil se 26.2. 1898 ve Slavětíně (u Loun). Otec byl zubním lékařem a r. 1916 spáchal sebevraždu na haličské frontě. Matka byla sestrou A. Ráže, který ovlivnil další Bieblův literární vývoj. Spolu s ním vydal B. svou prvotinu (13 básní).
Obecnou školu navštěvoval ve Slavětíně. Do reálky začal chodit v Lounech (z té doby se datuje jeho celoživotní přátelství s K. Konrádem) a později přešel do Prahy. Zde také r. 1916 rukoval. R. 1917 složil válečnou maturitu. Válku prožil v Haliči a na balkánské frontě. Po návratu r. 1918 se léčil pro podezření z tuberkulozy. Proto také s J. Wolkerem odjel k moři (dalmatské středisko). Zde se zamiloval do pacientky, která později zemřela (to B. inspirovalo k napsání sbírky Zloděj z Bagdadu).
Roku 1921 se B. pokusil o studium na Lékařské fakultě. Ta však podobně jako studia na FF UK nedokončil.
Od r. 1921 se stal také členem brněnské Literární skupiny odkud r. 1924 přechází do Devětsilu. Dále se stal r. 1934 spoluzakladatelem pražské surrealistické skupiny. Proto také v Ranních novinách protestuje proti způsobu skupiny rozpuštění skupiny V. Nezvalem r. 1938.
Velký význam pro literární vývoj B. měl pobyt v Tichomoří (1926 - 1927). Inspiraci můžeme najít např. ve sbírce S lodí jež přiváží čaj a kávu.
R. 1931 se oženil s Marií Bulovovou, která také psala verše, pohádky a překládala. Publikovala hlavně v 70. letech.
Za druhé světové války žil B. v Praze a na venkově (Louny, Slavětín, Běloves, Libíč). V této době B. spolupracoval s filmem. Po válce se stal ministrem informatiky a členem Filmové rady.
S bolestivou pankreatidou se léčil v Karlových Varech. Tato nemoc společně s depresemi a rozčarováním z představitelů předválečné avantgardy v podstatě způsobuje Bieblovu sebevraždu (12.11. 1951 v Praze).
B. patřil k čelným představitelům avantgardní básnické větve generace 20. let. Prošel vývojem od proletářské poezie a poetismu přes surrealismus až k politicky exponované tvorbě po druhé světové válce. Osu jeho tvorby v těchto obdobích tvořily motivy sociální, milostné a avantgardní záliba v exotismu.


Roku 1941 vysílal pražský rozhlas pořad z veršů Konstantina Biebla určený pro Ameriku. Jeho součástí bylo vyznání Básník o sobě:

"Kdyby se mne někdo zeptal, odkud pramení má láska k umění, má touha po kráse, na které se někdy zachraňuji, musil bych říci, nehledě k jiným vedlejším příčinám, že to byl především vliv prostředí, v němž jsem se narodil a žil.
Můj otec býval lékařem ve Slavětíně u Loun. Co volných chvil psal nebo maloval, někdy také učil mluvit své exotické ptáky, které čas od času kupoval v Hamburku! Dodnes nevím, čím byl můj otec víc, zda lékařem, jenž se noc co noc brodil ve vysokých botách blátem svého okresu, nebo malířem, pod jehož rukou rostl úsměv plavých žen, kterými zakrýval ponuré chodby našeho domu starého šest století, nebo snílkem, jenž tolik miloval svou rezavou opici z Jávy, smutnou a ochočenou. Volně se potulovala po domě, zkoumajíc chuť kobaltu nebo cinobru, a často lámala, žárlíc na otce, jeho malířské štětce. Kdykoliv se jí zachtělo, vstoupila do ordinace a tvářila se tam vážně a učeně jako jeho asistent.
Otcova lékařská praxe byla praxí dítěte-budoucího básníka. Se zatajeným dechem jsem naslouchal nářku, jenž někdy vycházel z ordinace a mísil se s křikem papoušků. Byl to nezvyklý pláč dětí, které nikdo netrestal, nic neprovedly, a přece tolik trpěly. Tak záhy jsem poznal, co je to vata a krev, co je to nemoc, smrt a jiná neštěstí. S pocitem hrůzy jsem vdechoval pach jódu, karbolky, nicoty a neznáma, všeho, co se později stalo stavebním materiálem mého Věrného hlasu, Zlomu, Nového Ikara a jiné poezie.
Přirozeně že i otcovy exotické touhy, jimiž jsem nasákl, vlekly se a jdou ještě stále mým dílem a jsou nejstarší příčinou mých zámořských cest do Afriky a Holandské Indie.
Také stopy matčiny výchovy jsou patrny. Ještě mi nebylo ani osm let, když mi prvně předčítala (verše). Věděla, že nemohu rozumět, ale věřila, že pochopím, že jde o krásu. Působilo na mne i to, že sama skládala básně. Svým účesem a obočím se trochu podobala Japonkám, zvláště když vysoko držela pero a úhledným písmem psala verše do černého sešitu.
Všechny své prázdniny u nás trávil strýc Arnošt Ráž, již tehdy básník. Viděl jsem ho psát, malovat, zkoušet dřevoryt a linolea, viděl jsem, když hnětl sochařskou hlínu a tvořil z ní ženy a bohy a hned je zase ničil, věčně nespokojen. Měl na mne rozhodující vliv."

Bibliografie:

Cesta k lidem (1923 - spolu s A. Rážem)
Věrný hlas (1924)
Zlom (1925)
Zloděj z Bagdadu (1925)
Zlatými řetězy (1926)
Modré stíny (1926)
S lodí jež dováží čaj a kávu (1927)
Nový Ikaros (1929)
Nebe peklo ráj (1930)
Plancius (1931)
Zrcadlo noci (1939)
Bez obav (1951)
Cesta na Jávu (1958)

Výbory:

K zemi nás víže láska, hněv, hoře (1954)
Na druhé straně světa (1968)
Manifesty (1973)
Dej mi svůj prstýnek (1976)
Básně (1979)
S kotvou věrnosti (1983)
Zrcadlo času (1985)
Modré stíny pod zlatými stromy (1988)

Literatura:

Slovník českých spisovatelů

od roku 1945
díl 1, A - L
Nakl Brána, Praha 1995

Čeští spisovatelé 20. století

slovníková příručka
vyd. Československý spisovatel
1985

Zrcadlo času

Konstantin Biebl
vyd. Odeon
Praha 1985

Zpět na hlavní stránku