Jean-Nicolas Arthur Rimbaud

(20.10. 1854 v Charleville - 10.11.1891 v Marseille)

Jean-Nicolas Arthur Rimbaud se narodil 20. října v Charleville. Bylo to dva roky po vyhlášení druhého císařství, v době, která přinesla rozvoj vědy, průmyslu i obchodu, na druhé straně ale také potlačování demokratických svobod a válku s Pruskem. Rimbaudův otec, Fréderic Rimbaud, byl kapitánem dělostřelectva a stěhoval se se svou jednotkou z místa na místo, často byl po dlouhou dobu bez kontaktu se svou rodinou. Matka, Vitalie Cuifová, dcera nepříliš bohatých vlastníků půdy v Ardenách, měla výrazný sklon poroučet. Manželství Rimbaudových rodičů nebylo příliš šťastné, jeho otec postupně o rodinu ztrácel zájem, až od nich odešel úplně. Arthur Rimbaud tedy vyrůstal jen s matkou a sourozenci. Byl druhým z pěti dětí, měl staršího bratra Fréderica a tři sestry, z nichž ale jedna velice brzo zemřela.

V roce 1861 byl Rimbaud zapsán jako externí žák do rossatova ústavu, školy pro děti z charlevillské lepší společnosti, brzo (v roce 1865) ale přestoupil i s bratrem do charlevillské koleje. Byl velice nadaným žákem, zvláště jeho improvizace v latinských verších vzbuzuje údiv jak u profesorů, tak u spolužáků, přesto ale do kolektivu nezapadl. Jeho první publikovaný text byla latinská školní úloha - rozvedení úryvku Horatiovy básně, vyšla v lednu 1869. Následovalo období intenzivní básnické tvorby. V roce 1870 Rimbaud navázal přátelství s profesorem rétoriky Georgesem Izambardem, Izambard mu dal číst verše Rabelaise, Huga, Théodora de Banville. Rimbaud mu předčítal i vlastní verše. V nich se pomalu začínají formovat jeho protináboženské postoje.

29. srpna 1870 Rimbaud utekl do Paříže v očekávání pádu císařství. V Paříži byl ale okamžitě zatčen. Profesor Izambard dosáhl jeho propuštění a povedlo se mu dokonce utišit jeho matku. Sotva se ovšem Rimbaud vrátil domů, už začal přemýšlet o novém útěku. Sedmého října odjel do Charleroi, kde se chtěl stát šéfredaktorem deníku. To mu ovšem nevyšlo. Odjel tedy do Bruselu a následně Douai k příbuzným profesora Izambarda. V říjnu paní Rimbaudová přikázala dopravit Arthura pod policejním dohledem zpět do Charleville. Hodlala jej poslat zpět do školy. Rimbaud si ale postavil hlavu a 25. února 1871 utekl zpět do Paříže. Bloudil ulicemi bez peněz, nakonec byl nucen vrátit se domů. Matka se jej pokoušela poslat buď do školy, nebo mu najít práci. To ale Rimbaud odmítal a v naději na pozvání do Paříže napsal dva dopisy Verlainovi. Nakonec se pozvání dočkal a zároveň s ním přišly i peníze na cestovné. Na konci září tedy Rimbaud odjel do Paříže. Zpočátku byl ubytován u rodičů Verlainovy ženy, odkud byl ale brzy vyhozen a tak hledal útočiště u Verlainových přátel. Zúčastňoval se s Verlainem schůzek básnického kroužku (Krucinálový kroužek, Kruh ohavných brachů). Přispíval i do jejich alba. Jeho agresivní povaha jej ale nakonec dovedla až k fyzickému napadení Carjata a následně byl z kroužku vyhoštěn. V roce 1872 už Verlaine a Rimbaud vzbudili hněv Verlainovy ženy a ta požadovala Rimbaudův odjezd. Rimbaud se tedy vrátil do Arden, aby se Verlaine mohl udobřit se ženou. Už v květnu se ale Rimbaud vrátil zpět do Paříže a 7. září spolu odpluli do Anglie. Žili v nouzi, navíc pod stálým policejním dohledem. Na konci prosince se Rimbaud vrátil do Charleville. Tam se ale Rimbaud k smrti nudil. Několikrát se s Verlainem setkali a na jedné ze schůzek Verlaine nabídl další cestu do Anglie (25. května). Verlaine nakonec Rimbauda opustí a odjede do Bruselu pokusit se znovu udobřit se svou manželkou. To se ale nepodařilo a tak Verlaine zavolal Rimbauda k sobě do Bruselu. Desátého července se oba básníci pohádali a Verlaine v opilosti, žárlivost nebo zoufalství na svého přítele dvakrát vystřelil. Jeden náboj Rimbauda zasáhnul. Rimbaud se rozhodl odjet. Cestou na nádraží ale Verlaine znovu sáhl po zbrani a Rimbaud vyděšeně zavolal strážníka. Ačkoli později odmítl podat žalobu, byl Verlaine odsouzen ke dvěma letům vězení. Rimbaud se vrátil na statek v Roche a dokončením Sezóny v pekle uzavřel ve svých 19 letech svou literární dráhu. V březnu 1874 byl Verlaine znovu v Londýně, nějaký čas vyučoval francouzštinu ve Skotsku, ke konci roku se vrátil do Arden. Už v únoru 1875 pak zamířil do Německa aby se naučil německy. stal se vychovatelem ve Stuttgartu, setká se s Verlainem, kterého právě propustily. Pohrdavě odmítne Verlainovy pokusy obrátit ho na víru, v květnu se vydal na cestu do Švýcarska, odtud do Itálie a dále na jih. Na cestě dosta úpal a francouzský konzul jej poslal zpět do Marseille. Rimbaud přemýšlel o vstupu do armády, ale nakonec se vrátil do Charleville. Osmnáctého prosince zemřela jeho sestra Vitalie. Na pohřeb přišel Rimbaud s oholenou hlavou.

V dubnu 1876 se Rimbaud znovu vydal na cesty, tentokrát do Vídně. Tam byl okraden a následně vyhoštěn z Rakouska, odjel tedy do Holandska. Devatenáctého května se dal na tři roky najmout do holandské koloniální armády, chtěl cestovat na Jávu. Do Jakarty připlul dvacátého července. Po třech týdnech dezertoval, nasedl na anglickou plachetnici a vrátil se do Evropy. Devátého prosince byl opět v Charleville. Další útěk podnikl Rimbaud na jaře roku 1877. Vypravil se do Brém a do Hamburku kde našel místo tlumočníka v cirkuse. Na čas se vrátil do Charleville a odtud do Marseille a Alexandrie. Na palubě lodi ale onemocněl, byl vyloděn, navštívil Řím a na Vánoce se vrátil do Arden. Na jaře 1877 jako obvykle zatoužil odjet. Pěšky a dostavníkem projel Vogézy, Švýcarsko, dostal do Lugana a Janova, na konci roku nastoupil na Kypru místo stavbyvedoucího, brzy ale onemocněl. Nemoc ho donutila vrátit se do Francie. Břišní tyfus si léčil v Roche a zimu strávil v Ardenách. V roce 1880 se vrátil na Kypr. Byl zaměstnán u firmy, která stavěla palác pro britského guvernéra. Práci i ostrov brzy opustil, odjel do Egypta a pracoval pro firmu Bardey a spol. Příštích 11 let strávil v Africe. Vzdělával se, tamější podnebí mu ale nesvědčilo a musel řešit neshody s dodavateli. V roce 1884 se Barbeyova společnost ocitla ve finanční tísni a Rimbaud ztratil práci. Brzy ji ale opět získal a to až do konce roku. V té době žil ve společné domácnosti s Habešankou. V září roku 1885 se doslechl o výnosné příležitosti a veškeré své jmění investoval do prodeje zbraní králi Menelikovi. Brzy se ale objevily první komplikace. V dubnu 1886 se dozvěděl o zákazu dovozu zbraní do místa určení své výpravy. Aby se vyhnul zabavení svého nákladu, musel jej zahrabat do písku. Vydal se za Menelikem do Ankoberu. V únoru 1887 se s králem setkal, ten mu ale odmítl zaplatit. Odkázal jej do Hararu, kde Rimbaud dostal část slíbené sumy, celkově ale nevydělal vůbec nic. V říjnu odešel do Káhiry, aby si odpočinul. Stěžoval si na revmatismus a na bolesti v koleni. V roce 1888 přijel do Adenu, dal cestoval do Hadaru a následující tři roky se zabýval obchodem. V únoru 1891 byl Rimbaud postižen rakovinovým nádorem v pravém koleni, jeho zdravotní stav stěžovala ještě stará syfilida. Devátého května se vydal do Francie. Dvacátého května dorazil do Marseille, kde byl hospitalizován. Byla nutná okamžitá amputace nohy. Dvacátého třetího května za ním přijela matka, 25. května byl operován. Na konci července odjel do Roche, kde se o něj starala jeho sestra Isabelle. Nemoc jej ale donutila vrátit se do Marseille, do nemocnice. Doufal, že bude moci odplout zpátky do Afriky, jeho stav se ale rychle zhoršoval. Isabelle se podařilo dosáhnout návštěvy zpovědníka, který došel k závěru o Rimbaudově víře. Desátého listopadu ve věku 37 let Rimbaud zemřel. Pohřben byl 14. listopadu na hřbitově v Charleville.

Literatura

Pohorský A. a spol. (1985): Arthur Rimbaud Doušek jedu. - Československý spisovatel, Praha
Kolektiv autorů (1977): Arthur Rimbaud. - Československý spisovatel, Praha

Bibliografie

Sezóna v pekle
Iluminace
Opilý koráb
Hledačky vší
Má bohéma

Zpět na hlavní stránku