Oscar Wilde

(16.10.1854 Dublin - 30.11.1900)

Britský spisovatel irského původu, plným jménem Oscar Fingal O´Flahertie Wills Wilde, bývá srovnáván s lordem Georgem Gordonem Byronem. Oba pocházeli z bohatších vrstev, které se proti nim obrátily. Oba také zemřeli v cizině.

Přitom měl ale Wilde šťastný počátek života. Měl o dva roky staršího bratra Williama ( ten se později stal novinářem v Londýně ) a skvělé rodiče. Otec, sir William Wilde, byl vážený chirurg a matka, Jane Francisca Elgee, byla v literatuře známá pod pseudonymem Speranza. Po otci zdědil Oscar Wilde vzhled, povahu a snad i způsob života, po matce literární nadání. V jejich salonu se scházeli nejlepší tehdejší spisovatelé a básníci. Wilde měl tedy velice usnadněný start v literárním světě.

Studoval nejprve na dublinské universitě ( Trinity College ), kde se nadchl poezií Rossettiho, Swinburna i Charlese Baudelaira a stal se stoupencem Waltera Patera. Poté úspěšně vystudoval Oxford. Už na universitě získal "Newdigate prize" za báseň Ravenna. Po ukončení studia čekala čekala Wilda slibná kariéra. Byl vzdělaný, bohatý, krásný, zasypávaný poctami za své nadání, měl zdánlivě neotřesitelné společenské postavení. Byl zřejmě nejnadanějším představitelem dekadence a tzv. L'Art pour l'art ( umění pro umění ). Podle André Gida jej "...přirovnávali k Bacchovi, k římským císařům, ba i k Apollónovi."

Nadaný mladý spisovatel hodně cestoval, snadno navazoval styky s váženými lidmi, ale k jeho známým patřili i lidé žijící na okraji společnosti. Život mu dával hodně a on si uměl užívat. Rozvíjel Paterovy estetické názory - začal tvrdit, že člověk má vytvořit umělecké dílo i z vlastního života. Prohlásil, že do svých děl vložil jen svůj talent, do svého života však svého génia. Chtěl žít plně a intenzivně, všechno vnímat, všechno poznat a vyzkoušet - jak štěstí tak utrpení, krásu i ošklivost, bohatství i chudobu. Hledal nové, třeba i zakázané zážitky a zkušenosti bez ohledu na tehdejší morálku a společenskou etiketu. Protestoval tak proti pokrytectví pozdně viktoriánské společnosti, a to často ve velice okázalé formě. Jednou z metod jeho vzpoury bylo formální uctívání krásy. Kdysi se ho zeptali:
- Co je civilizace, pane Wilde?
- Láska ke kráse.
- A co je krásné?
- To, co měšťák nazývá ošklivým.
- A to, co měšťák nazývá krásným?
- To neexistuje.

Jak už tato jeho slova naznačují, přijal za své heslo "ohromovat měšťáka". To skutečně dovedl, svou tvorbou, oblékáním i chováním.

Své první práce napsal ještě ve studentských letech. Díla z konce osmdesátých a počátku devadesátých let už zaznamenala velký úspěch, ale finančně Wildovi příliš nepomohla. Wilde potřeboval hodně peněz pro životní styl, na který si zvykl a kterého se nehodlal vzdát, vypravil se tedy na roční přednáškovou cestu po Americe. Když se ho celník v New Yorku ptal, má-li něco k proclení, odpověděl: "Nic kromě mého génia". Ve svých 28 letech pak přednášel v 70 amerických a kanadských městech o umění a literatuře. Přednášel mormonům v Salt Lake City, dělníkům ve stříbrných dolech v Coloradu, literátům ze západního pobřeží, farmářům v Kansasu, byl u Ontaria a v Quebecu.

Z cest se ale vrátil unavený a znuděný pózou "velikého estéta", navíc mu stále chyběly peníze. Vrátil se tedy do Londýna, našel si bohatou nevěstu a v roce 1884 se oženil. Se svou ženou Constance Lloyd, dcerou dublinského advokáta, měl dva syny. Ani to ho ale nedonutilo usadit se. Na čas sice polevil ze svých výstřelků a stal se editorem časopisu Woman's World, pro který psal kritiky, dlouho ale v klidu a podle konvencí žít nedokázal. O dva roky se, znuděný novinařinou a novináři, vrátil ke svému starému způsobu života. V rodině se ( přes manželčino bohatství ) uskrovňoval, aby na veřejnosti, v londýnských a pařížských salonech mohl dál vystupovat jako dřív. Znovu začal úmyslně provokovat chováním, oblečením i názory. Jeho sžíravý vtip, styl a představivost i sebedůvěra byly pověstné. Uměl vždy překvapit svými paradoxy, kterých byl ostatně plný celý jeho život. Sbíral náměty z nejrozmanitějších děl, používal staré myšlenky, a přesto na své současníky působil zcela originálně. Snad proto, že se dovel vyjadřovat neobyčejně svěže a vtipně. Kromě toho mu nikdy nechyběly vlastní nápady a výpady proti studeným a tupým příkazům měšťanské morálky. Maxim Gorkij charakterizoval význam Wildových paradoxů jako "zoufalé uličnictví". Také Shaw nepovažoval Wilda za pouhého "divokého vtipálka", jak Wildovi přezdíval anglický tisk narážkou na jeho jméno.

Wilde pohoršoval, aby okouzlil. A aby okouzlil, nesměl zůstat nepochopen. Zdomácnil tedy estétské hnutí v společenských salonech. Byl brilantně cynický k věcem pro vážné lidi důležitým a naopak oddaně pozorný k estetickým triviálnostem. Jeho hvězda stoupala, byl oblíbeným a obdivovaným miláčkem štěstěny, měl přátele i na nejvyšších stupních tehdejší společnosti. Zúčastňoval se schůzek dekadentních a symbolistických básníků, znal se s Shawem, Yeatsem, Verlainem, Whitmanem... Nejdůležitějším člověkem pro něj ale byl muž o mnoho mladší než on, jeho přítel Alfred Douglas, se kterým se seznámil roku 1891. Žili si po svém, bez ohledu na tehdejší zákon o homosexualitě.Wilde si stále udržoval rozhled po literatuře a i sám dál psal. Ve svých dílech - hlavně pohádkách - zobrazuje své jasné morální názory. V přímém rozporu se svým teoretickým učením ukazuje, že krása a umění nejsou vůbec lhostejné k životu. Anglickou aristokratickou třídu zobrazuje značně ironicky. V době, kdy vznikala jeho nejlepší díla se také začal zajímat o společenskou problematiku.

Pak přišel rok 1895 a s ním i pro Wilda osudný zlom. Už rok prosakovaly na veřejnost pověsti o jeho nezřízeném sexuálním životě. ( Wilde musel i román Obraz Doriana Graye před vydáním upravit a odstranit z něj náznaky homosexuálních vztahů. ) Spisovatel se dostal do sporu s mocným otcem svého přítele Alfreda Douglase, s markýzem Queensberrym. Markýz tvrdil, že styk s nemorálním Wildem může ještě více zkazit jeho stejně nemorálního syna, pro kterého byl přítel důležitější než otec. Proběhla předehra v tisku a Wilde podal na šiřitele klepů žalobu. Štěstí se k němu ale obrátilo zády a soudní proces prohrál.

Mohl odjet z Anglie, aby se vyhnul dalším problémům, ale zůstal, aby se hájil. Ze žalobce byl tedy náhle obžalovaný. Pár týdnů po premiéře hry Jak je důležité míti Filipa byl zatčen a přes svou výřečnost a důvtip odsouzen za homosexualitu. Trest byl krutý - dva roky vězení a nucených prací. V listopadu 1895 byl poslán do věznice ve Wandsworthu, později přešel do Readingu. Své utrpení a touhu po svobodě pak popsal v básni Balada z readingského žaláře. I v této básni uplatnil svůj ironický vtip a jiskru, přesto ale vyšel z vězení zahořklý a zlomený. Mezitím mu zemřela matka, kterou velmi miloval, vzali mu obě děti, stihl ho bankrot. Zanedlouho mu zemřela žena, a přestože jeden pro druhého příliš neznamenali, byla jeho posledním poutem s minulostí. Práce se mu nedařila. Staří přátelé se k němu neznali, dveře salonů se před ním zavíraly. Starým způsobem už žít nemohl, novým neuměl nebo nechtěl. Odešel do Paříže. Žil tam pod pseudonymem Sebastian Melmoth ( podle Poutníka Melmotha ). Na čas se k němu znovu připojil Alfred Douglas, ale když spolu utratili všechny zbývající Wildovy peníze, opustil ho. Dřívější miláček štěstěny pak brzy na to zemřel v Paříži v hotelu poslední třídy. Jeho pohřeb na hřbitově Pere Lachaise zaplatil hoteliér. Wildova předčasná smrt symbolicky uzavřela estétské a dekadentní hnutí.

Literatura

Grézl J. et al (1988): Oscar Wilde
Přemožitelé času 7: 34 - 36

Zpět na hlavní stránku