František Koudelka - Fotograf

V pražském Veletržním paláci máme do 23. února po více než deseti letech znovu příležitost spatřit průřez dílem jednoho z našich největších současných fotografů, Františka Koudelky. Píšu "našich", ale nejsem si jist, zda máme právo na tento přívlastek, neboť obyvatelé umělcovy vlasti dávají v poslední době fotografovi spíše důvod ke znechucení. Včetně výroků ředitele instituce, která výstavu pořádá, Národní galerie.

Výstava je uspořádána chronologicky, a je tak i určitým vyprávěním příběhu prostého, ale nesmírně pracovitého, nadaného a zapáleného člověka. V první části nazvané Začátky spatřujeme v oproštěné formě vše, co následuje v Koudelkově životním díle: mimořádný cit pro kompozici, fotografické vnímání světla a atmosféry, záměrně neostré siluety v protisvětle, téměř grafická stylizace některých snímků.

Následují dva paraleně vznikající cykly Divadlo a Cikáni, také v expozici umístěné souběžně, oddělené středovým panelem. V divadelní části, vzniklé zejména v práci pro Divadlo za branou Otomara Krejči, spatříme výrazně stylizované fotografie odrážející poetické pojetí jednotlivých představení. Koudelka zde neostrostí, výrazným zrnem a vystupňovaným kontrastem dociluje téměř grafického účinku svých prací. Cyklus Cikáni je technickým pojetím realistický. Udiví nás dokonalé nasvětlení přirozeným světlem, byť harmonického účinku je zřejmě často docilováno dodatečnou umnou korekcí pod zvětšovacím přístrojem. Neostrost a jiné formální stylizace jsou zde spíše vzácností, fotograf zde však své objekty - Cikány ze Slovenska, Rumunska, Čech, později i dalších zemí - aranžuje v jejich prostředí, nejedná se však o dokument, neboť dociluje obrazů ve svém vlastním pojetí. Vybaví se nám umělcova slova určená Otomaru Krejčovi: "V divadle jsem se naučil dívat na divadlo jako na život, což mi později umožnilo vnímat život jako divadlo".

Příčný rudě natřený panel evokuje výrazný předěl v Koudelkově díle i osudu. Nese název Invaze a je výběrem několika málo fotografií z desetitisícového portfolia, které Koudelka pořídil v době několika dní během okupace Československa v srpnu 1968. Fotografie se ve světě staly synonymem nejen pražské, ale i jakékoliv invaze. U nás však byly zveřejněny až v roce 1990. V tomto reportážním záznamu Koudelka zúročil vše, co se do té doby naučil. Výraz snímků je stejně dokonalý a sugestivní, jako u předešlých prací, přestože se jedná o pouhý záznam bez jakéhokoliv aranžování.

Následuje období Autorovy emigrace a jeho nová tvůrčí etapa nazvaná Exily. Mezi obrázky jakoby bloumajících lidí a zubožených zvířat nacházíme i zcela liduprázdné scény z utrápených krajin a otlučených měst. Koudelka mnoho cestuje, stává se členem agentury Magnum a vytváří nové a nové fotografie sdělující pocity smutku, vykořenění a nenacházení svého místa v současném světě.

Výstavu doprovází několik krátkých filmů (přiznám se, že jsem neměl trpělivost sledovat všechny snímky, někdy v amatérské kvalitě), televizní dokument s podtitulem Zpráva o výstavě vytvořený v roce 1990, i několik panelů s pozoruhodnými písemnostmi a obrazovou dokumentací osobního rázu. Zaujme též anatomie vzniku jedné obálky časopisu Divadlo. To, na co dnes stačí deset minut práce v obrazovém editoru, dociluje Koudelka neúnavnými korekcemi, reprodukcí fotografie pod různými úhly a následnými dalšími korekcemi.

O patro níže je pak prezentována umělcova tvorba zasahující do současnosti, série Chaos, která zahrnuje fotografie volné i tvořené pro různé publikace. Všechny jsou snímány panoramatickým přístrojem, jejich námětem je člověkem bezohledně ničená krajina, ať už Podkrušnohoří, severní Francie, přístavy ve Walesu či vápencové lomy. Přestože obsah snímků je záměrně a nezastřeně deprimující, obrazové podání je vždy úchvatné a esteticky strhující.

Závěrem nemohu jinak, než znovu polemizovat s panem Knížákem a jeho výroky mimo jiné vykazujícími Koudelku z Národní Galerie do Uměleckoprůmyslového muzea. Z jeho soudů i vlastní tvorby mám někdy dojem, že jedině pravé umění má být především nesrozumitelné. Jaký však má potom přínos, kromě toho, že může působit jako psychoterapie zakomplexovaného autora? Koudelka říká, že všechno co dělá, dělá pro sebe. A dělá-li to dobře, mohou z toho mít užitek i ostatní. To se, bohužel, o všech současných umělcích nedá říci bez rozpaků.

E.K.

Zpět na hlavní stránku