Kutnohorské deště - nikdy více? ještě!

(VIII. ročník festivalu Ortenova Kutná Hora; 31. 8. - 2. 9. 2001)

"Rainy days never say good-bye - deštivé dny se nikdy neloučí" zpívá si Sasanka podle slov známé písničky. A má pravdu. Stejně jako internetový Zákopčaník, který předpověděl na víkend zimu a déšť. Na osmý ročník literární Ortenovy Kutné Hory jsme tedy odjížděli s deštníky, pláštěnkami i různými teplými nezbytnostmi. V Plzni to ještě bylo dobré, ale cesta Prahou byla čím dál tím víc mokrající a tak jsme tam upustili od autostopu a uchýlili se raději do narvaného vlaku mířícího kamsi na Mezilaborce.

Bohužel, páteční zahájení festivalu jsme nestihli. Utekla nám i vernisáž výstavy Karla Valtera, přednes devíti elegií od Jiřího Ortena, i zajisté romantická večerní procházka osvětlenou Kutnou Horou (s MUDr. Bohuslavem Procházkou). Ona nám ta Kutná Hora po nočním příjezdu tak romantická nepřišla. Na cestě z nádraží se v loužích zrcadlily továrny, obchody a sídliště a dlouho jsme hledali místo, kam postavit stan. Do lesa se Sasanka bála, já se zase bál do vysoké trávy ke klíšťatům a u silnice chodívají podezřeláci. Nakonec jsme někdy po půlnoci došli až pod Barboru a na úzkém travnatém, notně rozbahněném prostoru mezi chatkami a potokem Vrchlicí se zabivakovali. Na ráno jsme si naplánovali přivstat, protože v deset hodin začínal program, ale když jsem pak otevřel uši a uslyšel jimi ten rachot deště venku, hrál jsem Šípkovou Růženku. Neúspěšně - Sasanka mě nějak vykopala ven. Pravda, lijavce zrovna ubylo, ale času nějak přibylo. Táhlo na půl jedenáctou a my měli ještě prokázat svůj smysl pro orientaci a najít budovu ZUŠ. Definitivně nás popletla nějaká stařenka. Po jejím navedení totiž Sasanka na zkušenou zmizela ve spleti kutnohorských ulic. Šťastně se zas ale vynořila, a tak se nám krátce před jedenáctou podařilo najít cíl. Sál, ve kterém probíhalo (ano, probíhalo) slavnostní vyhlášení výsledků soutěže, byla prostorná místnost s velkými okny. Velká místnost pro velké básníky. Ouha, kde jsou? Když jsme vešli, zrovna se přednášely verše Petra Eisnera, kterému Nadace festivalu letos vydala sbírku. Laureátovi soutěže z roku 1998 však naslouchala jen malá hrstka lidí včetně poroty a rodičů básníků! Sedli jsme si konečně a poslouchali taky. Potom byli vyzváni přítomní soutěžící, aby přečetli pár věcí ze své tvorby. Ticho. Nikdo se nehlásil a členka poroty, PhDr. Marie Rút Křížková (literární historička, editorka a pedagožka v jedné osobě) se pátravě rozhlížela po těch ostatcích, co se shlukli do předních řad. No, někdo se nakonec přeci jen odhodlal zarecitovat své verše. Ale mnoho toho nebylo. Čtení bylo rozpačité a celkově krátké. Sláva těm, kteří našli odvahu číst, i když se neumístili. Poprask způsobila Sasanka. Ve festivalovém sborníku soutěže si našla, že je mezi oceněnými a nesměle to oznámila porotě. Ta se na ní ihned sesypala jako vosy na zralou hrušku a jako jediné (!) zástupkyni vítězných autorů jí horlivě předávala květiny, letošní sborníky a samozřejmě diplom (a samozřejmě cizí). Tak tomu říkám čestné uznání! Ačkoli jen o chlup unikla finanční odměně skýtající umístění na třech prvních příčkách, Sasanku přesto hřálo vědomí, že "alespoň" dostala kytku určenou původně pro Štěpána Raka, který zde předtím účinkoval. Je samo sebou, že také přečetla několik veršů ze své tvorby. Byly to zejména ty, které nebyly otištěny ve sborníku Názvuky.

Jak nám později pověděl další člen poroty, student pražské FF UK a redaktor Dobré adresy Honza Petružela, při vyhlašování jmen vítězů se místo bujarého potlesku a srdečných ovací rozhostilo pokaždé trapné ticho - pro ceny si nikdo nepřišel. První místo ani letos nebylo uděleno. Je to nejen tím, že je u Ortenovky podmíněno vydáním sbírky (kdy autorovi často chybí potřebný materiál) a tak se pro autory stalo čímsi nedosažitelným, ale tentokrát se prý porotě ani nezdály verše žádného autora být tak omračující, že by si jej zasloužily. Pravda, letos byl výběr omezen na práce od pouhých 78 autorů oproti dřívějším i 270ti! Na druhou stranu Křížková připustila: "Mnohdy nevidím žádný rozdíl v kvalitě mezi poezií autorů na prvních příčkách a těch, kdo získali pouze čestné uznání." Za jednou z nejvýše umístěných básnířek, Terezou Jandovou z plzeňského Ason-klubu (2.-3. místo), si však pevně stál Honza Petružela. Podotkl, že její básně jsou "výrazně lepší než básně dalších oceněných autorů". Nejednoznačné názory porotců mohou být způsobeny obvyklým rozporem v názorech starší generace a "mladé krve". Nehledě ovšem na to, že Petruželovy básně, oceněné porotou v loňském ročníku, zdají se být pozdně "skácelovské" a zdánlivě by tedy spadaly generačně jinam.

Shrnutí výsledků soutěže nakonec přerostlo ve volnou diskusi o tvůrčích postupech v literatuře. S diváky konverzovala a ochotně radila zde přítomná "nejsvětější trojice" pořadatelů. Vedle zmíněného Petružely a Křížkové to byl ještě Jaromír Damek, básník a pedagog na pražském Jaboku. Ten pozval Sasanku a všechny oceněné soutěžící na seminář, který se bude konat "někdy na jaře, kolem Velikonoc". Při diskusi se také řešilo, čeho by se měl začínající autor vyvarovat, jaké formy psaní by měl volit, jak by měl být na sebe náročný. Nejčastěji byl slyšet Petružela, který varoval: "V poezii by se rozhodně mělo šetřit s používáním jakýchkoliv velkých slov". Damek se zase dlouze rozhovořil o otázce používání rýmu v poezii: "Zvolte si na začátku, jakou formou budete vůbec psát, zda rýmovat či nikoliv. Použití rýmu může totiž svést vaši báseň úplně jinam než jste původně zamýšleli. Umět dobře rýmovat - na to je třeba dlouholeté praxe. Jako ještě nezkušenému básníkovi se vám nabízejí dvě možnosti. Buď se budete chtít individuelně vyjádřit a nebudete raději rýmovat anebo si počkáte až se to naučíte a rým vám potom pomůže přesně vyjádřit to, co chcete říct." "Rým může báseň i shodit", souhlasně přitakávala Křížková. Varovala, že tvorba není o kvantitě, nýbrž o kvalitě: "Tvorba je o tom především škrtat," prohlásila a za pravdu jí dal (výjimečně) i Petružela: "Deset veršů napsat a z toho jich devět vyškrtnout," dodal. "V žádném případě se ale nesnažte jít do něčeho a cenzurovat se, snažte se vždy vyjádřit sebe sama," upozornila ještě Křížková kvapně.

Jakoby v souvislosti s touto radou padl ne neobvyklý dotaz na vzory zde přítomných básníků. Těm se rozzářili tváře. Hle, místnost byla najednou plná mladých Skácelů, Holanů, Blatných ... Inu, má-li tato nová generace básníků takové vzory, nemusíme se asi o budoucnost české poezie bát. Ostatně hned poté se přítomní předháněli v pozvánkách na nejrůznější literární akce v klubech, čajovnách (čajírnách) i kavárnách po celé republice. Zaseto. A za okny soustavně deštilo. Jen neradi jsme se odebrali ven. Co dál? V divadelním sále v Kačině u Kutné Hory byla od 16 hodin k vidění Meditace o naději. Jak pozvánka uváděla, představení se dotýkalo úvah malíře a myslitele Chalíla Džibrána z knihy Prorok o hledání lásky, pravdy, dobra i zla, vášně, krásy a víry. Hudebně zpracoval Štěpán Rak, dále účinkovali Jitka Molavcová a Alfred Strejček. Na Kačinu se nám ale v dešti a se zavazadly nechtělo. Později jsme je odložili v Kostele sv. Jana Nepomuckého a vydali se na prohlídku města. Hned jsme poznali, že je nejhůř. Vypadalo to, že všechny potencionální návštěvníky festivalu nám ukradl finálový závod horských kol, který vedl přímo historickým centrem Kutné Hory. Chvílemi jsem se bál, že mi ukradne i Sasanku, která bikingu rovněž holduje. Ale naštěstí mi dělala průvodce (hrál jsem slepou bábu).

V půl osmé jsme se (vpravdě docela suší) vrátili do Nepomuku na slavnostní festivalový koncert Janáčkova kvarteta. Hrál se Haydn, Suk i Janáček, výkon muzikantů byl mistrovský, ale raději jsem co chvíli po očku zašilhal po Jitce Molavcové, která seděla se "svým" Strejčkem hned za námi, jestli jí náhodou nepadá hlava. Padala. To Štěpán Rak si počínal chytřeji. Posadil se do první řady, kde podřimovat nemohl.

Po koncertu jsme se odebrali směrem k Vlašskému dvoru, kde se konal od 21:15 slavnostní raut u příležitosti VIII. ročníku OKH a XI. letního setkání Kutnohoráků. Všichni nás tam lákali už dopoledne a tvářili se přitom blaženě. To my při rautu taky. Těch šunek, salámů, sýrů, klobás, nejrůznějšího ovoce a zeleniny - a vše bylo možné kombinovat s všudypřítomnými rohlíčky a zapíjet vodou, mimo jiné obsaženou v džusech, limonádách, pivu, vínech červených a bílých. K tomu všemu hrál na křídlo ctihodný pan Ivan Štědrý.

Netrpělivě očekáváno bylo poetické nokturno již několikrát zmiňované trojkombinace Rak - Strejček - Molavcová. To se najednou všichni začali vytrácet kamsi nahoru - tichounce, až spiklenecky. Tak jsme se vytratili taky a ocitli se v přítmí jakési středověké sněmovní místnosti. Co se tam dělo, pamatuji si už matně, shrnu-li, tak k nám ze tmy promlouvala moudrá slova a příjemná hudba. Nejvíce na nás zapůsobil Rak, který svými klepety (což řekla Sasanka J) hrál jako (tradičně) o život.

To se to pak spinkalo! Ovšem nebýt těch obav z rozvodněné Vrchlice, na jejímž bahnitém břehu jsme strávili i druhou noc. Dopadlo to dobře - ráno byla hladina jen o poznání výš než večer a občas se v jejím dravém proudu dokonce na chvíli zalesklo sluníčko.

Než jsme dali ave Kutné Hoře a letošní soutěži, navštívili jsme také zmíněnou Valterovu výstavu ve Vlašském dvoře. Jmenovala se Eta, eta, žlutí ptáci a na rozdíl od všech předtím navštívených akcí, tato za shlédnutí nestála. A nebýt toho, že Sasanka v pánovi, opírajícím se o dvorní ochoz, neustále spatřovala jistého Luďka Filipského, ani bychom snad o ní nepsali.

Pro úplnost ještě výsledky soutěže:

1. místo: neuděleno;
2. - 3. místo: Marie Šťastná (1981; FF OU Ostrava), Tereza Jandová (1979; FF UK Praha), Ivana Svobodová (1983; gymnázium, Olomouc); Petr Klíma (1981; FA ČVUT Praha)
Čestná uznání: Ondřej Sýkora (1980; FF UK Praha), Aleš Glac (1981; OA Veselí nad Moravou), Jana Vopatová (1979; VOST JABOK Praha), Lucie Krupičková (1980; VOST JABOK Praha), Milena "Písáčková" (jméno ve sborníku nehezky modifikováno) (1980, PeF ZČU Plzeň), Lukáš Neubert (1982, soukromé gymnázium ALTIS Praha), Jakub Šlouf (1982, Církevní gymnázium Plzeň)

Vladimír Bidlo Průcha

Zpět na hlavní stránku