Rozhovor s Markétou Šáchovou

písemně vedla Lucie Filipská


Nejprve několik autobiografických dat:

Markéta se narodila 12.6.1978 v Žilině

V roce 1982 se s rodiči přestěhovala do Tábora, kde žije dodnes. Vystudovala Střední soukromou odbornou školu se zaměřením na ekonomii. Po neúspěšných pokusech dostat se na studie psychologie pracuje jako sekretářka.

Její poezie zaznívá v pořadu Zelené peří, na autorských čteních v Táboře a v Praze. Publikovala v několika literárních časopisech a almanaších literární dílny Agý Agú Hú.

Je členkou literární dílny Agý Agú Hú.

V A-klubu Okresní knihovny v Táboře pořádá autorská čtení pod názvem "Večery s poezií".


První otázka bude směřovat k tvým literárním začátkům. V kolika letech a proč jsi vlastně začala psát? (popiš nám trochu svůj literární vývoj)

To vlastně vím docela přesně. Bylo mi osm let a v ruce jsem žmoulala nové vydání Ohníčku. Uvnitř jsem narazila na prázdnou stránku, kde se pravilo, že zde nám tvořivým dětem dává redakce prostor, abychom uplatnily svou fantazii a napsaly nějakou básničku nebo povídku a poslaly jim do redakce. K básničkám jsem tenkrát příliš nelnula. Byla jsem přesvědčena, že každá báseň se musí rýmovat, což mi vůbec nešlo. Pokoušela jsem se ale něco stvořit, protože jsem právě byla na návštěvě u své tety a pekelně jsem se nudila. Vzniklo toto:

Ťapka, Ťapka, Ťapka
po silnici ťapká,
a že je to Ťapka,
tak rád jídá jabka.

Po mé budoucí zálibě v poezii ani vidu, ani slechu.

Ale teď vážně. Básně jsem začala psát pod vlivem svého staršího bratra, který s kamarády z gymnázia založil básnickou skupinu NEW GENERATION. Scházeli se u nás doma, diskutovali o poezii, půjčovali mi "hodnotnou literaturu" a také pořádali svá autorská čtení na různých večírcích. Bylo mi patnáct let, začínala jsem oťukávat okolní svět "dospělých", což mi přinášelo spoustu rozčarování. Najednou jsem cítila potřebu ze všeho se vypsat a tak začaly vznikat mé první básně. V těchto začátcích jsem četla díla autorů BEAT GENERATION, oblíbila jsem si A. Ginsberga, Ch. Bukowského, V. Hraběte. Postupně jsem se seznamovala také s poezií francouzských buřičů, z nichž mě nejvíce zaujalo Baudelairovo pojetí poezie. Začala jsem vystupovat se svou poezií v rozhlase v pořadu Zelené peří, které připravuje Mirek Kovářík, četla jsem svou poezii v táborském Music Clubu Orion.

Jaké čteš knihy, jaké básníky máš ráda a proč?

Je to sice zvláštní, ale radši než poezii čtu prózu. Mám ráda příběhy, které mě něčím uchvátí. Takové, že knihu neodložíte, dokud ji nedočtete. Z české prózy ráda čtu knihy Jaroslava Škvoreckého, Bohumila Hrabala, Lenky Procházkové, Jáchyma a Filipa Topolových, cestopisy a almanachy Jana Buriana. Ze zahraničí je to především můj milovaný John Steinbeck. Snažím se číst i Dostojevského romány. Zločin a trest je přesně tou knihou, o které jsem na začátku mluvila. Nemohla jsem doslova ani spát, dokud jsem jej nedočetla. Za svůj významný objev na poli literatury považuji knihu Nicka Cave A uzřela oslice anděla. Z doby, kdy jsem se snažila dostat na studie psychologie, mi zůstaly v oblibě knížky zaměřené na tento obor, hlavně psychoanalýzu. Asi nejraději čtu studie C.G. Junga.
O mých oblíbených básnících jsem už mluvila na začátku. Chtěla bych se ještě zmínit o tvorbě Filipa Topola, jenž pro mě představuje jednoho z největších současných básníků. Jeho "Střepy", ve kterých popisuje své těžké životní období - operaci a následný "nový" život bez alkoholu a drog, považuji za vrchol jeho tvorby. Okouzlila mě lehkost a jednoduchost, se kterou sděluje závažné momenty (operace a pooperační pobyt v nemocnici), ale také jeho talent přesně vystihnout náladu všech ročních období, na podkladě kterých vlastně popisuje "svůj rok".

Co kromě psaní tě zajímá?

Mezi největší záliby, kromě poezie samozřejmě, patří fotografie. Bohužel na to, abych se jí plně věnovala mi už nezbývá čas a elán To samé platí o psychologii, kterou se také ráda zabývám.

Které věci tě nejvíce inspirují?

Samozřejmě, jako všechny autory, nejvíce vlastní život a to co a jak se okolo mě děje. Ne však v takové míře jako třeba Josefa Musila, zakladatele literární dílny Agý Agú Hú. O globalizaci, světových neštěstích nebo politice nemám potřebu psát. Hodně mě naopak inspirují knihy, které čtu a filmy.

Jak často píšeš a jaký díl toho skončí v koši? Je pro tebe psaní básně uvolnění nebo spíš práce?

Z toho si dělám v poslední době srandu a říkám, že píšu dvě "věci" za měsíc. Nestanovila jsem si to, je to nějaký můj cyklus. Prostě to na mě tak dvakrát do měsíce přijde.

V koši moje pokusy končí jen opravdu výjimečně. Když už něco začnu psát, většinou to dotáhnu do zdárného konce.

Až budu mít svého nakladatele, který mi dá peníze a řekne piš, pak to začne být práce, zatím je to takové lehké opájení se vlastním podvědomím.

Jsi členem literární skupiny Agý agú hú. Změnila se tvá poezie po vstupu do tohoto občanského sdružení?

Jelikož jsem měla už tenkrát celkem vyhraněný styl, myslím, že se nezměnila. Alespoň já nic nepozoruji, zkus se zeptat ostatních agýků.

V Okresní knihovně v Táboře pořádáš Večery s poezií. Co tě přivedlo k této aktivitě?

S myšlenkou pořádat v Táboře autorská čtení poezie přišla v polovině devadesátých let nadace CESTA. Začala čtení poezie pořádat v Music Clubu Orion. Ve své době bývala tato vystoupení hodně populární a chodilo na ně dost lidí na to, aby zaplnili celý Orion. Asi po roce fungování převzala organizování básnířka Magdaléna Vlková. Časem se lidi básnění nabažili, přestali na poezii chodit, v Táboře najednou byl jen málokdo ochotný číst své básně veřejně. V této době jsem od Magdy převzala organizování já. Magda neměla žádné kontakty na básníky, jak jsem si to představovala, takže jsem musela začínat s úplně prázdným stolem. Večery s poezií jsem přesunula z Music Clubu do táborské knihovny. Udělala jsem velkou propagaci, obvolávala autory, získávala nové kontakty. Nedávno jsem pořádala v pořadí čtvrtý večer, kde byla čtena poezie Vítězslava Nezvala a přišlo okolo tří desítek lidí. Vypadá to, že se mi podařilo obnovit tradici Večerů s poezií v Táboře.

Chystáš i nějaké vlastní projekty?

Na vlastních projektech stále pracuji. Své básně posílám do různých literárních časopisů, snažím se oslovovat i nakladatelství. Samozřejmě bych ráda, aby mi vydala sbírku mých básní. Kdo to ale někdy zkusil, bude se mnou souhlasit, že dnes nakladatelé nechtějí na trhu riskovat s neznámým jménem.

Takže má poezie vychází a bude vycházet v almanaších literární dílny Agý Agú Hú. Má autorská čtení také probíhají se čteními dalších autorů na pravidelných prezentacích Agý Agú Hú v Okresní knihovně v Táboře.

Na závěr nám ještě řekni, co bys uvítala v Promlkách.

Více poezie.

Díky za rozhovor.

Texty Markéty Šáchové najdete na stránkách Promlk v rubrice Básně.

Zpět na hlavní stránku