Poezie bez hranic

písemně vedla Lucie Kučerová

O festivalu Poezie bez hranic si se mnou z povídal jeho zakladatel Martin Pluháček.


1) Dobrý den, nejprve bych se zeptala na vznik festivalu Poezie bez hranic - co Vás přivedlo k tomu, že jste ze soukromého setkávání básníků na Bítově vytvořil mezinárodní festival s tak širokým záběrem? Jak začalo původní setkávání na Bítově?

Původní setkávání na Bítově začalo v roce 1996. Koncept setkávání byl především konceptem mého přítele, básníka Jiřího Kuběny a jeho prapůvod tkví někde v létě roku 1989. Tehdy jsme spolu v malé chatě u řeky Želetavky (tedy pod hradem Bítov a ještě před tzv. Revolucí) mluvili o tom, jak by bylo dobré, kdyby se jednou, někdy, někde sešli všichni exponenti české a moravské poezie, tedy bez ohledu na vyznání, politickou či (literární) skupinovou příslušnost. V roce 1996 bylo možné uvést tuto ideu v život ze dvou důvodů: Jiří Kuběna se stal kastelánem na Bítově a já jsem utržil potřebné peníze prodejem Vieweghova románu Účastníci zájezdu. Plně se ale naše představy naplnily pouze na prvním ročníku. Později už lidé s normalizační básnickou minulostí jezdit véceméně přestali, což se dalo chápat. Na prvním setkání totiž čelili vlně velmi ostrých útoků. Což se dá taky chápat. Po pěti letech se možnosti podobných setkávání dostaly zřejmě na hranu, za níž už by následovala stagnace a úpadek. Poezie bez hranic pak už byla ryze mým vlastním konceptem, který celkem logicky reagoval na některé hlasy, které měly už dříve za to, že by se měl Bítov otevřít veřejnosti. To nebylo prakticky možné, už třeba kvůli ubytovacím kapacitám apd., ale Olomouc, kterou jsem si za místo konání velkého mezinárodního festivalu záměrně vybral, takové možnosti poskytuje. Jeden z důvodů, proč Poezie bez hranic vznikla, bylo i to, že jsem chtěl zúročit dobré jméno, které jsme si jako pořadatelé udělali organizováním Bítovů: byl tu předpoklkad, že se nám bude dařit shánět potřebné peníze, který se naštěstí zatím naplňuje. Dalším z důvodů byla - poté, co na Bítovech proběhla řada konfrontací uvnitř české poezie - chuť setkat se a konfrontovat se s poezií evropskou a světovou. A taky se jí trochu představit.

2)Jakým způsobem se tvořil a tvoří obsah a průběh festivalu, co jste oproti minulým ročníkům měnili, a co se naopak líbilo?

Hlavní dramaturgická linie festivalu zůstává prakticky identická od prvního ročníku, protože se tehdy osvědčila. Snažíme se míchat různé žánry, jejichž průsečíkem by měla zůstávat poezie. Z roku na rok měníme spíše detaily: ve třetím ročníku jsme zavedli vstupné a permanentky a taky festivalové bulletiny a festivalový časopis, ve třetím i čtvrtém ročníku jsme zkoušeli nové prostory...

3)Co je pro obecenstvo největším lákadlem?

Jelikož jednou z příčin, proč festival dělám, je i snaha přilákat k poezii lidi, kteří před ní jinak pociťují jistý ostych, snažím se připravit program atraktivní jak pro zkušené a náročné "fanoušky" poezie, tak pro lidi, kteří to "chtějí zkusit". Proto zveme na jedné straně neznámé básníky z exotických zemí, o jejichž kvalitě máme náležité reference, ale taky na festivalu vystupují hvězdy jako Boleslav Polívka, Jaroslav Dušek, Aňa Geislerová, kteří samozřejmě nakonec přitáhnou zpravidla nejvíce lidí. Velmi atraktivní bývají také hudebně-básnické produkce.

4)Zaujal Vás některý z autorů, způsob prezentace básní a podobně? Na co se na festivalu nejvíc těšíte?

Zaujala mě celá řada autorů, ostatně se snažíme na festival zvát především takové, kteří jsou známí svým výrazným jevištním projevem. Za všechny asi třeba jmenovat holandského experimentátora Jaapa Blonka, který nadchl Olomouc na třetím ročníku, stejně jako mladí slameři z Německa Timo Brunke a Wehwalt Koslowski.

5)Jak a kdy jste se Vy sám dostal k poesii? Jaký je podle Vás její význam v současném světě?

Já jsem začal psát básničky až někdy ve čtvrtém ročníku na gymnáziu a to ještě spíš z hecu. Takže jsem si tak docela neprošel typickým obdobím rozervané teenagerské lyriky. Začalo mě to bavit, postupně jsem se začal cosi dozvídat, něco objevovat. Snad. Význam poezie je pořád stejný, protože pořád je dost lidí, pro něž není řeč jen soubor schémat a frází (jako pro většinu), ale živý organizmus, kde slova a jejich shluky nesou často ještě jiné, subtilnější informace, než jaké jim přisuzuje konvenční výklad. Poezie je způsob řeči s proměnlivým, akcentovaným obsahem, jehož vnímání vyžaduje jistý stupeň sensitivity a jazykové zkušenosti, které každý nemá. Pro ty obdařené je poezie pořád ještě vyšší forma dorozumívání.

Děkuji za rozhovor.

Zpět na hlavní stránku