DADAIZMUS

Jak vypadala dadaistická akce? Výstava koláží Maxe Ernsta: Scéna byla ve sklepě a všechna světla uvnitř zhasnuta; z jakéhosi poklopu vycházelo naříkání; jiný šprýmař, ukryt za skříní, urážel přítomné osobnosti; dadaisté bez kravat s bílými rukavičkami přicházeli a opět odcházeli; Breton rozkousával zápalky; Ribemont-Dessaignes každou chvíli vykřikoval: Prší na lebku!; Aragon mňoukal, Soupault si hrál na schovávanou s Tzarou, zatímco Péret a Charchoune si neustále podávali ruce; u vchodu počítal Rigaut nahlas automobily a perly návštěvnic...

První to asi začal Marcel Duchamp už r. 1913, kdy vystavil jízdní kolo a aniž by na něm byl cokoliv změnil, jen k němu připojil svůj podpis a prohlásil ho za umělecké dílo. Nebo jménem R. Mutt podepsal porcelánový pisoár, postavil ho na zadní stěnu a nazval ho "Studánka". Říkal tomu ready-mades (hotové předměty). 1915 se sešel v New Yorku s Francisem Picabiou: Nejvyšším stupněm kultury je snášení protikladů, který maloval nesmyslné mechanismy. Picabia o rok později, po návratu do Evropy, vydává avantgardní časopis "391" a Duchamp v USA revue "291", "Camera Work", "The Blind Man", "Wrong-wrong". To již zuří 1. světová válka, o níž se Ernst vyjádřil jako o velké sviňárně, ve které zemřel.

V důsledku válečných zmatků se v únoru roku 1916 setkává v Curychu v malé restauraci "Cabaret Voltair" různorodá skupina umělců a intelektuálů (Ball, Tzara, Arp, Janco, Richter, Huelsenbeck). Jejich setkávání, provázené uměleckou činností, dostane brzy ráz naprostého odporu k hrůzám války a touhy demystifikovat všechny hodnoty. Objevují ve slovníku "dada" (z franc.: v dětské řeči koníček, hračka), kterým označují své konání. Program dadaismu stanovil Hugo Ball, ale v polovině r. 1916 nabyla převahy koncepce básníka Tristana Tzary: Myšlenka se tvoří v ústech. Neexistují žádné zákony, vše je nám dovoleno, každý prostředek je nám vhod. / Vše, nač se díváme, je falešné. Vydávají časopis "Dada" a "Antologie dada", na níž spolupracují i Francouzi Aragon, Breton a Soupault. Jde o všeobecně zaměřenou provokaci. Na vzniku každého díla se podílí rovným dílem náhoda i instinkt. Básně jsou tvořeny tak, že se rozstříhá věta a náhodná slova se vytahují ze sáčku. Vychází Tzarova sbírka "První nebeské dobrodružství p. Antipyrina" (1916), ve které vedle sebe stojí slova zjevně nemající smysl, a Picabiovy "Básně a kresby dívky narozené bez matky" (1918). Hudba je chápána jako pouhý rámus. Ve výtvarném umění však naprostým uvolněním vznikají nejrůznější typy koláží a montáží, které prokáží životaschopnost. V dadaismu vlastně nehraje ústřední roli umělecké dílo, nýbrž spíše představení typu happeningu a s ním spojený postoj a role samotného umělce. Ten nezastupuje dílo, nýbrž sám sebe.

Na rozdíl od apolitického programu T. Tzary vyvíjí po válce berlínská skupina dadaistů (Huelsenbeck, Hausmann, bratři Herzfeldové, Grosz) značnou aktivitu právě v oblasti politiky - kritika německého imperialismu a společenských poměrů v zemi, útok proti "kulturní epoše pivního břicha" (na "Velkém dada-veletrhu": pod stropem visela loutka německého důstojníka s prasečí lebkou místo hlavy). Časopisy "Club Dada", "Der Dada", "Die neue Jugend", "Almanach Dada", vydavateltví "Malik". V Hannoveru ovládl pole aktivity Kurt Schwitters (1919): Umění je všechno to, co z umělce vypadne. / Dá se křičet i pomocí odpadků a to jsem dělal tak, že jsem je poslepoval a postloukal. Nazval jsem je "merz" (podle slabiky ze slova Komerzbank - komerční banka). Jako jeden z mála pokračuje v dada i po zániku hnutí (1923-32 časopis "Merz").

V Kolíně nad Rýnem byl výrazný Max Ernst. Proslul především kolážemi, tvořil i koláže-slova jako názvy svých obrazů, např. "Falustráda". S Baargeldem vydával časopis "Der Ventilator"; pak přibrali Arpa a vytvořili skupinu "Centrála W/3". Když se chtěli r. 1920 účastnit výstavy kolínských umělců v Uměleckoprůmyslovém museu, byli z ní vykázáni. Pronajali si tedy v pivnici světlík, přístupný pouze přes pánský záchodek a tam instalovali výstavu "Dada-vorfrühling": Kdo přes záchodek vstoupil, míjel dívenku v šatičkách z prvního přijímání, recitující obscénní verše; na stěnách visely koláže a kolem zahrádky byly rozmístěny rozmanité předměty, např. akvárium plné vody barvy krve, na jejíž hladině plavaly ženské vlasy a na dně ležel budík; diváci byli šokováni a aby mohli dát své zlosti průchod, byl tam umístěn dřevěný předmět a k němu byla řetězem připevněna sekyrka; když diváci předmět zničili, byl nahrazen dalším.

Nakonec dorazilo dada do Paříže (1920). Pováleční avantgardní umělci tam totiž poněkud bezradně přešlapovali a dokonce zvažovali, jestli by se neměli vrátit ke starším jistotám. Velmi si slibovali od příchodu Tzary, který je nezklamal - oživil skupinu a časopis "Littérature", spoluvytvořil buletin "Dada" (Picabia, Aragon, Breton, Éluard, Duchamp, Dermée) a pořádal happeningy a manifestace: Objevily se masky, které recitovaly neartikulovanou Bretonovu báseň; Tzara čte pod názvem "Báseň" novinový článek, provázen peklem zvonků a řehtaček. - Aby získali početné publikum, podvodně ohlásí, že na akci přijede Charlie Chaplin. - Breton dadaistům ordinuje vycházky po směšných místech Paříže, např. do kostela. - Na 13.5.1921 svolají dadaistickou obžalobu a přelíčení proti oblíbenému spisovateli Maurici Barresovi. Sestavují dvanáctičlennou porotu, vytvoří obžalovací spisy, předseda soudu je Breton, svědek Tzara. Protože Barres raději opustil Paříž, použijí místo něj dřevěného manekýna. Při této akci se Breton a Tzara prudce pohádali a r. 1922 již chce Breton skoncovat s tímto poválečným zmatkem a pokračovat v avantgardě konstruktivně. Téhož roku na kongresu konstruktivistů ve Výmaru vyhlašuje Tzara konec dadaismu. Nakonec došlo i k ranám: v červenci 1923 byli Breton a Péret napadeni při představení Tzarovy hry "Srdce na plyn", kam přišli manifestovat.

Po r. 1921 dada upadá, protože z odporu k dosavadnímu umění se zrodil odpor k umění vůbec. V Paříži se z mnohých dadaistů stávají surrealisté, které vede právě Breton. Konec dada zachycuje Picabiův obraz "Kakodylické oko" (1921). Jde v podstatě o jakýsi jídelní lístek, na nějž se dadaisté jen podepsali a připojili nějaké veršíčky - jako by chtěli sdělit: stačí umělcův podpis, bylo už vytvořeno dost uměleckých děl.

V české literatuře se dadaismus hlouběji neujal; zčásti ovšem ovlivnil členy "Devětsilu" a počátky českého poetismu.

Hlavní zdroje:

Maurice Nadeau: "Dějiny surrealismu", Votobia, 1994; Pere Gimferrer, Eva Petrová: "Max Ernst", Odeon, 1993; "Dadaismus - časopis Největší malíři, č. 103", redaktorka českého vydání Martina Špačková, Eaglemoss International, 2000; "Slovník literárních směrů a skupin", kolektiv pracovníků Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV v Praze a Brně, redigoval Štěpán Vlašín, Panorama, Praha 1983; Gottlieb Leinz: "Malířství 20. století", Rebo Pruduction, Praha 1996.

zpracoval Josef Musil

Zpět na hlavní stránku