FUTURIZMUS

(A také kubofuturismus, egofuturismus, imažinismus, imaginismus, formismus, vorticismus)

K oficiálnímu ohlášení zrodu futurismu došlo 20. 2. 1909, kdy byl ve francouzském "Figaru" publikován "Zakladatelský akt" a "Futuristický manifest", jehož autorem a signatářem byl italský básník Filippo Tommaso Marinetti (1876-1944). "Prohlašujeme, že nádhera světa byla obohacena o novou krásu: o krásu rychlosti. Závodní vůz ozdobený velkými rourami, podobnými hadům s výbušným dechem, kvílející automobil, jenž jako by se řítil po dělových nábojích, je krásnější než Níké samothrácká." Ale také: "Budeme velebit válku - jedinou hygienu světa - militarismus, patriotismus, destruktivní gesto anarchistů, krásné myšlenky, které zabíjejí, a opovržení ženou." Současně s vydáním manifestu se na milánských zdech objevily plakáty 3x1 m, z nichž křičelo červené slovo "FUTURISMO" (z ital. il futuro: budoucnost). - K založení směru vedla Marinettiho nenávist k veškeré tradici a touha založit nové, silné národní italské umění. Proti člověku, spojenému tradičně s minulostí stavějí futuristé člověka budoucnosti, který se úplně odpoutá od tradice a bude žít jen přítomností, jejíž ráz je určen vládou strojů. Futuristé zbožňují hmotu a její pohyb, rychlost (hlásají morálku rychlosti), sílu a jejich ideálem je mechanický člověk s nahraditelnými součástkami. Revoluční převrat provedl futurismus v komposici a básnickém jazyku. Futuristé vydali heslo Osvoboďte slova! Uvolnili obvyklou větnou skladbu, za základ vyjadřování určili podstatné jméno, odstranili příslovce a přídavná jména a slovesa používali jen v infinitivu. Jako výrazový prostředek užívali matematické značky a typografické obrazce. Zavedli volný (=zkomolený) pravopis. Samozřejmě že byl odmítán verš a rým. Tyranií slov byly označovány konvenční pojmy jako harmonie či dobrý vkus. Ze stránek futuristických knih se na čtenáře hrnou živelnou rychlostí představy a dojmy, zdánlivě bez kontroly rozumu, čímž futuristé chtějí vytvořit úplný pohyblivý a simultánní výraz vesmíru. Např. Marinettiho sbírky "Zang tumb tumb tuum" (1912), "Osvobozená slova" (1919). Důležitý byl almanach futuristických básníků "Poeti futuristi" (1912) a vydávání futuristického časopisu "Lacerba" (1912-1915). Další básníci: Buzzi, Folgore, Palazzeschi. Přední teoretik a kritický mluvčí futurismu byl A. Soffici.

Směr dosáhl největšího rozkvětu v letech 1912-1915. Snažil se zasáhnout všechny oblasti společenského chování: literaturu, malířství, sochařství, architekturu, politiku, tanec, hudbu, film... Do r. 1916 vzniká více než 50 manifestů, např. Marinetti: "Zabijme měsíční záři" (1909), "Proti Benátkám a jejich kultu minulosti" (1910), "Proti Montmartru" (1913); malíři Boccioni, Balla, Severini, Carra, Russolo: "Manifest futuristických malířů" (1910); Boccioni: "Technický manifest futuristických sochařů" 1912; Russolo: "Umění hluku" (1913); Balla: "Malířství tónů, rámusu a pachů" (1913), "Anti-nevýrazné oděvy" (1914), "Manifest přestavby světa" (1915) atd.

Zajímavé je, že "Manifest futuristických malířů" vnikl dříve, než malíři stačili vytvořit jakýkoliv futuristický obraz. V malířství jsou používány techniky pozdního impresionismu, expresionismu, kubismu, ale vše se podřizuje vyjádření pohybu, rychlosti a simultánnosti pocitů. Umberto Boccioni: Nechceme vyjádřit čistě optický vjem, nýbrž psychický, absolutní prožitek. / My zasazujeme diváka doprostřed obrazu. Carlo Carra: Omamné víření tvarů a světel, spojených se zvuky, hřmoty a vůněmi... vyžaduje od umělce velké emoce a takřka delirický stav. Aby takové vibrace vyjádřil, musí se on sám stát emocionální vibrací.

V hudební oblasti byl nejvýznamnější skladatel Luigi Russolo (několik let také maloval), jenž od r. 1913 prosazoval tzv. bruitismus (le bruit: hluk, ruch) a konstruoval zvláštní hudební stroje, tzv. intonátory hluku: Větší požitek než Beethovenova hudba jsou zvuky, které vydává tramvaj, spalovací motor, automobil nebo hlučící dav. Své koncerty v Miláně, Londýně a Paříži provozoval bez většího úspěchu; r. 1942 odmítl jakékoli vztahy s fašismem a distancoval se od futurismu, ale ve svých experimentech pokračoval až do své smrti v r. 1947. Divadelní futurismus přinesl tzv. syntetické, překvapivé divadlo (C. Gavoni), z nějž čerpal ve dvacátých letech A. G. Bragaglia ve svém divadle "Nezávislých".

Futurismus se z Itálie rozšířil do dalších evropských zemí; první významná futuristická výstava se konala v březnu 1911 v Miláně, r. 1912 uspořádal Marinetti s pěti malíři výstavní turné po celé Evropě s přednáškami a publikační činností. Tyto počiny narážely na odmítavý postoj publika, nacházely však odezvu u mladých malířů a básníků. Významným aspektem futuristického světonázoru byl kult síly, násilí a války. Když Itálie vstoupila do 1. světové války, odcházejí do ní nadšeně také někteří futurističtí umělci. Boccioni: Shledali mě schopným vojenské služby a přidělili k polní artilerii. To mi plně vyhovuje, jsem spokojen. Významní představitelé futurismu ve válce zahynou nebo se od směru odkloní. Po válce vznikají díla tzv. "druhého futurismu", která již nejsou tak zajímavá a styl upadá. Marinetti, jenž s futurismem spojil celý svůj život, umírá v r. 1944 a s ním také futurismus. Z literárního hlediska je futurismus považován za iniciační jádro literární avantgardy vůbec; z jeho podnětů těžily v té nebo oné míře téměř všechny avantgardní směry. Jedná se o nejradikálnější reakci na symbolismus. Marinetti dokonce označil v manifestu z r. 1924 všechny avantgardní básníky za futuristy. Z politického hlediska je styl zajímavý tím, že ačkoliv v Itálii vyústil v obhajobu fašismu (Marinetti: "Futurismus a fašismus" 1924) a uváděl se jako oficiální literatura nastupujícího režimu, byl po uchvácení moci fašisty v r. 1922 napadnut z narušování mládeže. V Rusku dokonce futuristé podporovali proletářskou revoluci a považovali se za mluvčí socialistické revoluce v umění! Futurismus se zde se rozvinul ve významný moskevský kubofuturismus (sloučení kubismu a futurismu - Chlebnikov, Majakovskij, Kručonych, Pasternak, almanachy "Políček veřejnému vkusu", "Sádek soudců 1 a 2", "Deklarace zaumného jazyka", s cílem: Svrhnout Puškina, Dostojevského, Tolstého... z Parníku Současnosti!), a krátkodobě působící petěrburský egofuturismus (lat. ego: já - představitelé: Severjanin, Ivněv, Šeršeněvič, skupina "Mezanin poesie") Od těchto směrů se posléze oddělil moskevský imažinismus (franc. l'image: obraz - představitelé Šeršeněvič, Mariengof, Ivněv, Jesenin zvl. sbírkou "Stichy skandalista", sborníky "Plaviňa slov", "My, imažinisty", časopis "Gostinnica dlja putěšestvija v prekrasnom", nakladatelství "Imažinisty"). Imažinismus vycházel z angloamerického imaginismu a zastával anarchistické postoje. V Polsku působily futuristické kluby "Katarynka" a "Gałka muszkatułowa"; okolo měsíčníku "Formiści" se uskupila futuristická odnož - formismus. Svébytné anglosaské varianty futurismu se jmenovaly: vorticismus (latinsky vortex: vír - představitel Wyndham Lewis, ovlivněn též kubismem) a již zmíněný, převážně americký imaginismus (angl. image, lat. imago: obraz - představitelé Erza Pound, Hulme, Lowell, Flint, antologie "Des Imagistes", "Some imagist poets", "Imagist antology," revue "The Egoist"); Lewis a Pound rozvíjeli své myšlenky v časopise "Balst" a sympatisovali s italským fašismem.

V české literatuře se o futurismu mluví v souvislosti s okruhem kolem "Almanachu na r. 1914" (Neumann, bratři Čapkové, Theer). Jako zajímavost uvádím, že herec a kabaretiér František Fiala, představitel drastické komiky a sarkasmu, si zvolil celoživotní pseudonym Ferenc Futurista.

Hlavní zdroje:

"Futurismus - časopis Největší malíři, č. 119", redaktorka českého vydání Martina Špačková, Eaglemoss International, 2000; Karel Oliva: "Theorie literatury pro vyšší třídy středních škol", Česká grafická unie a. s. v Praze, 1947; "Slovník literárních směrů a skupin", kolektiv pracovníků Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV v Praze a Brně, redigoval Štěpán Vlašín, Panorama, Praha 1983; "Všeobecná encyklopedie Diderot ve čtyřech svazcích", Nakladatelský dům OP, 1996; Gottlieb Leinz: "Malířství 20. století", Rebo Pruduction, Praha 1996.

zpracoval Josef Musil

Zpět na hlavní stránku