Jan Říha

BáseňZveřejněnáOhlasy
Zloděj Arnošt. 1.1.2005
Bedřich byl trapný. 1.1.2005
Outsider. 1.1.2005
Sou rádi, když zaplatěj nájem a základní jídlo. 1.1.2005
NEVOTRAVUJ 16.12.2001 3
Pan Liszt rozvířil svůj klavír. 7.10.2001 1
Příběh. 11.9.2001 1
Neschopen komunikace na jakékoli úrovni s kýmkoli, s čímkoli. 26.8.2001 2
Tvoje prsty. 13.8.2001
Příběh jednoho blonďatého tlouštíka. 22.7.2001
Náměsíčný. 12.7.2001
Tanec v samotě. 23.6.2001 2
Oči, samý oči. 10.6.2001 2
Trhlina v slze. 27.5.2001
Zapamatuj. 12.5.2001 1
Podzimní. 3.5.2001 2
Krása. 3.5.2001 4

Zloděj Arnošt.

znal jsem Arnošta
všední zloděj
občas dostal přes držku
když nebyl úspěšný

rozbité lenonky
monokl pod okem
na zoufalém ksichtu
bez života

musel si „vydělat“ na chlast
a práce mu smrděla

byl hubený
oblečený v ošuntělém
obleku jak z
první poloviny 20. století

kradl
a měl taky hodně hříšné
myšlenky
skoro nemluvil
ani u piva

slídil a čekal jak zvíře
zpocené
čekající na svou chvíli

aby se mohl napít

a čeho?
to záleželo
na chytrosti a náladě Štěstěny

Napsat ohlas

Bedřich byl trapný.

Bedřich byl trapný
jak falešný vlastenec

jeho plešatá hlava
páchla jak stará
krůtí šunka

žena doma
do jeho hlavy
vpichovala
prskavky
a jehly na pletení

děti stály opodál
a vesele tleskaly

Napsat ohlas

Outsider.

Slavomír byl hubený
ale měl pěkné panděro
měl také něco se střevy nebo žaludkem
s trávením
bolelo ho často břicho
nevěděl proč
pil hodně piva
ale tím to asi nebylo
a potily se mu hodně chodidla

když nic nejedl
smrdělo mu z huby
ale pil hodně piva
a tak to většinou ušlo

byl nervózní ze svého zaměstnání
a měl strach z lidí cizích i známých
byl to posera a zbabělec
a měl zubama rozhryzané prsty a rty

věděl, že je zbytečný
naprosto zbytečný
přespočetný, neúčelný
a nebylo příjemné si to uvědomovat

dobré pivo drahé
přemýšlení hnusné
počasí hnusné
a marnost chčije
na vaše záda
v póze sebevědomého diktátora

Napsat ohlas

Sou rádi, když zaplatěj nájem a základní jídlo.

„dítě potřebuje nějaký peníze
na školní pomůcky
a za týden jede jeho třída
na dvoudenní výlet
a ty tenisky mu začínaj
bejt malý
Ondřej roste jako z vody“

řekla žena
chabě se pousmála
žehlila
a utřela si pot
z utrápeného čela

protože ona
ani její mlčící manžel
vůbec nevěděli
kde na to vezmou

Napsat ohlas

NEVOTRAVUJ

seděl jsem před Kotvou
popíjel pivo z plechovky
a čekal na svou ženu
když tu ke mě přišel somrák:
"hele... kámo...", začal rozvláčně
a mě zase začalo být nevolno,
"... můžu se tě na něco zeptat?"

"ne!", vyštěkl jsem, "nemám peníze,
nemám cigára!"
"no... sem se jenom ptal..... hlavně si chlastej
to svoje pivo",
procedil a pakoval se

zase mi bylo na několik hodin
špatně z lidí
z lidí, z davu- nemám je rád
neustále to ve mě někdo probouzí
- telefony a komunikační absťáky
některejch lidí sou ještě horší
než ty nezaměstnaný trosky
lidi- trosky, samý nesamostatný trosky
lidi otravující
lidi hledající problémy
lidi toužící po komunikaci
lidi toužící po sdružování...

jak mě z toho nemá bejt špatně
když já
JÁ NECHCI LIDI

Číst ohlasy Napsat ohlas

Pan Liszt rozvířil svůj klavír.

Pan Liszt rozvířil svůj klavír
nejvášnivější z romantiků
a žilky tvých emocí
se třepetavě rozblikaly

Pan Liszt rozvířil svůj klavír
a soused přestal řvát se svou
vrtačkou, jako by se taky
zaposlouchal do té nádhery

Pan Liszt rozvířil svůj klavír
nejvášnivější z romantiků
a husí kůže na tvém těle
byla projevem krocené extáze

Číst ohlasy Napsat ohlas

Příběh.

Šeptal malej Jáchym
kamarádce Květě:
neni lehký žít
v tomhle hustym světě

Zašeptala Květa
Jáchymovi do ucha
jestli v jeho duši
nenastala porucha

sluníčko že svítí
lidi hodný sou
boty jí sou akorát
hodinky jí jdou

o čem teda mluví
o jaképak hustotě
ona že je přesvědčená
o všelidské dobrotě

Jáchymovi bude deset
zaťukal si na čelo
a položil jí otázku
hezky přímo na tělo:

Jestli prej znala
hubenýho Vlastimila
vlastní máma pod práškama
před tejdnem ho utopila

Květuška to neunesla
žalovala mamince
maminka to neunesla
šla k Jáchymově mamince

o čem že to její kluk
malé Květě povídá
hubeného Vlastimila
zabil táta - nelida!

Číst ohlasy Napsat ohlas

Neschopen komunikace na jakékoli úrovni s kýmkoli, s čímkoli.

Sklesle sedí u pátého piva
v únoru ve spoře vytopeném obýváku
Smuteční můra sedla na jeho hlavu
a křídly jí přikryla

Již dlouho přežívá v téhle bažině
a lidi kolem něj vnímá
jak skrz skleněnou bariéru
Osamocený, jak se jen člověk může cítit

Odizolovaný od žití
nemocnou citlivostí
Nechtěně se utápějící
ve schizofrenních vizích

Světlo bledne
Svíčka dohořívá
Loď se potápí
Mraky zakrývají slunce
Mraky zakrývají měsíc
Život umírá
Ale bytí zůstává

Číst ohlasy Napsat ohlas

Tvoje prsty.

tvoje prsty
v mojí hlavě
pomalu se nořej
skrz krk
až do srdce
hledaj
to tajemný
zelený světlo
jmenuje se
Vášeň

Napsat ohlas

Příběh jednoho blonďatého tlouštíka.

bylo mu necelých třicet
měl kraťoučký vlasy
v půl šesté pravidelně
každé ráno jezdil metrem
s matkou, co vystupovala
o stanici dřív
nemluvili
četli si ospale noviny
každý svoje
nebo jen koukali před sebe
neurčitě, kamsi
a občas na sebe
krátce
jako by se chtěli ujistit
že ten druhý existuje
vše beze slova
tupost ve tvářích
seždímaných manuelním životem
pravidelnou dřinou
otročinou za pár šupů
co z člověka saje energii

vždycky se rozloučili
pusou
a on jel dál
na Náměstí Republiky
tam bez života
vystoupil vstříc eskalátorům
eskalátor je štědrý
přijme každého
pracoval poblíž Prašný brány
myl skleněné výlohy
a měl také na starost chodník
před tím snobským
Versaceho velkým
nablýskaným butikem
kam chodili ti
co mají pět bankovních kont
a životní pojistku
a penzijní připojištění
a auta nemaj na leasing...

našel čas si zapálit Startku
v té monotónní práci
cizinci s fotoaparáty
kolem něj procházeli
vstříc krásám Prahy

a on se těšil domů
jak si u večeře dočte Blesk
a jak se pak podívaj s maminkou
na televizi Nova
vyhaslými pohledy...

v tom metru jsem jezdil
jeden čas pravidelně
s tím chlapíkem
a pokaždé to byly stejné
stejné obrazy

stejná část stejného vagónu
a v jeho tváři ta zvláštní kombinace
tuposti
bezstarostnosti
smutku
a smíření

Napsat ohlas

Náměsíčný.

jsem vzhůru
abych si odpočinul
načerpal nové síly
na večer
na spánek

jsem totiž
somnambul!

Napsat ohlas

Tanec v samotě.

Sytě bílá Luna ozařovala kopce,
pokryté rozbujelou trávou a keři,
ozařovala šumící vlny hustých stromů,
zjemňovala barvu černých hladin jezírek

lemovaných rákosem, bylo lze slyšeti
klasický zvuk nočního hmyzu...
Hluboko v lesích, na jednom z menších
kopců v jinak neučesané krajině

tyčil se do výše mohutný gotický palác.
V oné hluboké noci byl on epicentrem
života - barev a zvuků. Probíhala zde slavnost,
plno nespoutaného veselí, blikajících

světel, patetické hudby, rozličných hovorů.
V té mlčící noční přírodě byla tato slavnost
erupčním jevem života jakoby otřásajícím
mohutnými klenbami, zdobenými lustry...

Já jsem tam přišel v dámském doprovodu.
Se ženou, s níž jsem byl zasnouben.
Dlouho jsme jeli v kočáře poháněném čtyřmi
koňmi po jediné cestě vedoucí k paláci,

po které přijeli také ostatní hosté,
pozvaní hrabětem a hraběnkou Mitrovickými...
Slavnost byla právě v největším proudu,
propukl barevný ohňostroj, bláznivé trubky

ječely do černa noci, jen bílý měsíc
v úplňku netečně shlížel na vše pod sebou.
Náhle jsem se poohlédl, byv obklopen davem
hodujících, po své drahé, ale nikde jsem ji

nemohl spatřit. Prodíral jsem se
přeplněnými místnostmi, ale ona nikde.
Vyběhl jsem ven a zmateně se rozhlížel.
Tu jsem jí v dálce spatřil, stála na

palouku a kynula mi, abych šel k ní.
Poslechnuv jí, brzy jsem stanul před ní.
Ulevilo se mi, ohlédl jsem se přes rameno
a uvědomil si majestátně a osaměle se tyčící

palác uprostřed pusté, však bohaté přírody,
která nepoznala pout. "Pojďme tancovat, tanči,
tanči!", toužebným hlasem ke mně pronášela.
Toužebným, omamujícím hlasem vábila...

"Tanči, tanči, jako já" a začala s úsměvem
tančit. Byl to zmatený tanec, nekonvenční,
necivilizovaný, jako tanec afrických divokých
domorodců, avšak byl to tanec nakažlivý.

Brzy jsem se tomu poddal, cítiv podivnou slast
z toho bláznění, a začal tak tančit také. Ona
zpívala či křičela do noci: "Ano, tanči, my jsme
dva osamělí blázni, tančíme v samotě, intimně

oddáni sami sobě, pro intimní potěšení našich
duší, které splývají. Tanči, v naší samotě
objevíme zocelující sílu,noc je velká lhářka,
propadni se se mnou do hlubších hlubin bytí,

hlavně nepřestávej tancovat, oddej se
improvizovanému a kolísavému rytmu.
Tančíme v samotě splývajíce s vesmírem,
nyní se necítíme osamělí... Pamatuješ,

osamění bylo to, co nás vlastně spojilo,
slyš zvuk magické hudby, žij pro tuto
chvíli, tanči, tanči, dej mi ruku..."

Začínalo se pomalu rozednívat,
zvuky z paláce pomalu utichaly,
neboť palác obestřela únava a ospalost.
Zvedala se mlha od země, obracející tak

palác v slizské monstrum, povolíme-li uzdu
fantazii. Stále jsme tančili, vzájemně se
držíce za pravou ruku... ale čím více houstlo
světlo na úkor tmy, tím méně jsem tančil

s hmotnou bytostí, ano - ona se
rozplývala, s denním světlem čím dál
tím více. "Ne, ne, ne", vydávala má ústa,
ač hlas svůj jsem nepoznával...

Až zmizela. Ocitl jsem se osamocen na
palouku, cítiv za zády přítomnost
spícího paláce. Bylo absolutní, naprosté
ticho a tím palčivěji na mne doléhal

pocit osamocení... slyšel jsem, jak na nádvoří
zakokrhal kohout, nebe bylo oranžové,
tráva se zrcadlila rosou a pavučinkami,
chystal se vzejít krásný, teplý den.

Se zakokrháním kohouta se mi rozsvítilo
v hlavě. Že totiž bylo absurdní rozlišovat
realitu a fikci, že je absurdní nechápat,
že Realita a Sen JEDNO JSOU.

Číst ohlasy Napsat ohlas

Oči, samý oči.

rozkopanej chodník
rozkopaná silnice
makal jsem u lopaty
zaměstnán na dobu určitou

namožený svaly začínaly tuhnout
dlaně plný mozolů
sem tam cígo
sem tam lahváč
setřeš pot
a podíváš se po lidech
po pěknejch, mladejch ženskejch
co si sebevědomě vykračujou v minisukních
co čas a vejplatu utrácej
v kosmetickejch salónech
sou čistý a voňavý a maj bílý zuby
mobily za 18 táců
drahý punčochy, na kterých se
jen tak neudělaj oka

OKA OKA
lidský oka
volský oka
oběd v putice
guláš se šesti
v partě dělňasů
co toho moc nenakecaj
jenom:
"Tak na zdraví."
"Dej mi cígo."
a tak

utřu si nudli z nosu
do ruky
zapálím si
vracíme se do práce

a žádný oka
těch sebevědomých žen
v krátkých sukních
nespočinou
na mí špinavý postavě
co fachá s rýčem
a nemá čas ani náladu
se zasnít

Číst ohlasy Napsat ohlas

Trhlina v slze.

Po všech útrapách jsi zjistil,
že vlastníš jen svou trhlinu v slze
z nenávisti jsi zpyšnil
jsi sníh tající v mlze

důkladně nabodnut na osten bolesti
na z komplexů bodláčí
jak smutně si noha tvá líná
uprostřed davu vykráčí

scvrknutý pláčem
se žihadlem v mozku
ty osobo povýšená
na totální trosku

iluze o lásce
zůstaly iluzemi
bezvýznamné bublinky mýdel
krev teď tryská z vřídel
tvých očí

tvá hlava
- toť divná látka
každou chvíli praskne
jak od alkoholu zátka

jediný tvůj majetek
je skromná trhlina v slze
spíš než člověka připomínáš
lucernu malomocného v mlze

tvé vzpomínky jsou
explozemi vln o ostré skály
často je oblékáš do barev fikce
realita bliká kdesi v dáli

jsi rybou, která plave v moři slz
jsi ohněm, který na své pouti životem
nenapravitelně prochlad a zmrz

jediný tvůj majetek
je cudná trhlina v slze
nezbývá ti než reagovat
neúměrně drze
a vysmát se omylu - životu
a ukončit to, co sis nevybral...

Napsat ohlas

Zapamatuj.

nevyhřívej se na
ranním slunci
seš zranitelná
nemáš v sobě jed
a orel je blízko
nikdy nebuď bezstarostná
všude číhá nebezpečí
a člověk je jak chřestýš
a chřestýš je malej ďábel

dávej si pozor na lidi
na muže zvlášť
mají daleko do
věrnosti albatrosů
nikdy nebuď bezstarostná
na to má nárok
jen sperma
ztracené v oceánu
tak si to proboha
konečně zapiš za uši

Číst ohlasy Napsat ohlas

Podzimní.

listí se válí po zemi
jak dlaně starců
šustí v suchu bezvětří
tleje ve vlhku dešťů
deformováno podrážkami chodců

všude se válí
ty žlutohnědé obrazce
blednoucí srdce
čekají na vítr
ale nevědí
vůbec nevědí
co ten s nimi udělá
kam je zanese

a některé si musí počkat
až na příchod zimy
která je konečně přikryje
bílou rakví sněhové pokrývky

Číst ohlasy Napsat ohlas

Krása.

Krása je letního jezírka ticho,
v jehož stínu hmyz si hoví,
kde pohroužen v půvab mlčení
rybář sedí, ryby loví.

Krása je les, jež prozářen je
paprsky slunce štíhlými,
kde roste mech, podporován deštěm,
spolu s houbami vonnými.

Krása je noc, jež jasná je,
plna zvuků a světel tajemných,
kdy cítěno, že vítr neznáma
znenadání v tvář tvou snící dých.

Krása je pohádka, kde luna ozařuje
palouk, na kterém tančí víly
a poblíž na vrbě vodník sedí, s žábami
hledí na měsíc žlutobílý.

Krása je tanec ženy svůdné,
jež pohledem uhranout umí.
krása je řeka po bouři
jež šťastně a divoce šumí

Číst ohlasy Napsat ohlas

Zpět na hlavní stránku