6. prosince 2001 20:40
Dobré!Autorka šikovně zaklela tak omleté,primitivní a přízračné(pro dnešní mladé básníky) téma básně do nepříznačného jazyka."Zapadám slunce","ve slovech mlčím"-to jsou opravdu hutné a magické obrazy hodné skutečného básníka(básnířky).
V první sloce,právě díky zmiňované změně běžného vyjadřování se básnířka doslova "vnesla" do básně". Prostupuje věcmi a jevy,řekl bych, nadlidskými, stává se "bohyní laciné melancholie"-(zčernává svět,zapadá slunce...)
Jen prvním spojením -tj."už zase"- poněkud odkouzluje jinak velmi dobrou první sloku.
Druhá sloka?Zde již do onoho jazyka,který jsme postřehli v první sloce,vplouvá(a nutno dodat, že velmi nenápadně)jazyk poněkud běžnější.To neubírá na kvalitě.
A jazyk závěrečné strofy je opět běžnějším než v sloce předchozí. Zde mám především výhradu ke třetímu verši -tj.prohrávám zatím-. Tímto veršem je obsahová i jazyková CELISTVOST celé básně "nahlodána". Proč,jak a s čím autorka prohrává,není mi jasno.Ptám se jí tedy zda opravdu ono "prozatímní prohrávání" muselo být nezbytně vyjádřeno,zda nejedná se o pouhou pózu, či nahodilý doplněk básně.
Přes tento menší neduh je báseň dobře napsaná.Co kdybychom však báseň obrali o onu chválenou formu,co kdybychom jí strhli plášť a dostali jen její holé jádro?Nenalezli bychom místo básně pouhou zpověď dospívajícího,mladého,rádoby trpícího člověka?A to ještě zpověď mírně přikreslenou? Možná.
Jelikož je ovšem báseň jednou z nejlepších,co jsem v Promlkách četl,velmi se těším na další!
Pavel Š.