Jiří Bláha

Specialita indické kuchyně

Byl pošmourný říjnový podvečer roku 1915. Celý den bylo neobvyklé vedro a vše nasvědčovalo tomu, že se již brzy spustí pořádný liják. Lord Medleyfield seděl v salónku svého luxusního sídla a očekávaje návštěvu pomalu usrkával brandy. Někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte.“

Dveře se otevřely a do místnosti vešel komorník Smiles.

„Ano, Smilesi ?“

„Odpusťte, že vás ruším, pane. Ale lady Medleyfieldová mne posílá, abych se vás zeptal, zda se bude večeře podávat v modrém salónku jako obvykle.“

Lord Medleyfield se na chvíli zamyslel.

„Myslím, že bude lepší, když povečeříme v indickém salónu v prvním patře. Alespoň si budeme moci tu indickou specialitu pořádně vychutnat.“

„Jak si přejete, pane.“

Na štěrkové cestě před residencí se ozval zvuk motoru.

„Vypadá to, že lord Johnstone s chotí právě dorazil, pane.“

„Výborně, uveďte je do přijímacího pokoje, Smilesi.“

Před sídlem Medleyfieldových zastavil překrásný Rolls-Royce „Silver Ghost“ lorda Johnstonea. Řidič otevřel dveře a když lord a lady vstupovali do domu, začaly padat první kapky deště.

Večer u Medleyfieldových krásně ubíhal a pomalu se blížila chvíle, na kterou všichni čekali.

„Tak už nás nenapínejte, Archibalde, a prozraďte nám něco o tom kuchaři !“ Naléhal na pána domu lord Johnstone.

„Prosím ! Už se nemůžeme dočkat !“ Žadonila lady Johnstoneová.

„Nuže dobrá,“ pravil tajemně lord Medleyfield. „Kuchař, který k nám dnes dorazil, je Ind, jenž donedávna pracoval v hotelu Palace v Londýně, kde si ho nemohli vynachválit.

Proslul svými specialitami, jejichž recepty se předávají v jeho rodině již mnoho generací z otce na syna a které jsou nyní pověstné v gurmánských kruzích po celém Království. Ale nejen to. Dokáže prý připravit jakékoli jídlo lépe, než nejlepší kuchaři na světě. A já nemám důvod o pravdivosti tohoto tvrzení pochybovat.

Dlouho se mi nedařilo tohoto génia kuchyně získat, avšak před dvěma týdny se konečně mé přání splnilo a tento vskutku brilantní mistr je ode dneška mým osobním kuchařem.“

„Snad ne ten, který dělal ty fantastické „Piruatos“, které jsme jedli před dvěma lety v Palace hotelu ?“ Užasl Johnstone.

„Přesně ten, Charlesi, přesně ten,“ přikývl pyšně Archibald.

„Dobrotivý Bože, jak se vám ho podařilo získat ? Vždyť...“ Lord Johnstone zalapal po dechu. Bylo vidět, že překvapení skutečně zapůsobilo tak, jak si to lord Medleyfield představoval.

„Je to prosté, milý příteli,“pravil po chvíli. „Koupil jsem hotel Palace.“

O něco později již seděla celá společnost v indickém salónu. Na stěnách visely trofeje, které lord Medleyfield osobně skolil, různé obrazy a ručně tkané koberce, které si přivezl ze své cesty po Indii. Atmosféra byla dokonalá. Když Smiles navíc odkryl víko na podnosu s předkrmem a po pokoji se začala linout heboučká vůně rolády „Kalkata“ bylo to, jako kdyby se celé sídlo rázem přeneslo do Indie.

***

Večer na policejní stanici ve Stonebridge byl stejný jako každý jiný. Strážník Stoves tu sloužil teprve pátý den, ale měl pocit, že již tu je několik let. Říkalo se, že do míst jako je Stonebridge se posílají lidé za odměnu. Nic se tam neděje, člověk má klid a pohodlí a navíc dostane auto, aby mohl objíždět panství boháčů.

Jenže kromě několika sídel boháčů tu byla jen malinká vesnička, kde se člověk jako byl Stoves mohl ukousat nudou. Těch pár lidí co tu žilo, bylo poctivých až do morku kostí a bohatí si na svých sídlech daleko za vsí za svými živými ploty a kriketovými hřišti klidně odpočívali bez sebemenšího náznaku zločinu. A policista s velkými ambicemi, kterým Stoves nepochybně byl, se právě tohoto klidu a pohodlí, které bylo pro městské policisty tak lákavou vyhlídkou, bál. A nejen to. Nenáviděl ho. Pro něj byl Stonebridge za trest. A když navíc pršelo tak vytrvale a silně jako dnes, propadal pomalu depresi.

Vtom ho však z letargie vytrhlo zvonění telefonu.

„Policejní stanice Stonebridge. Tady strážník Stoves.“ Ohlásil se v naději na pořádný případ. Hlas ve sluchátku byl roztřesený a uplakaný.

„Tady...tady je Mary. Já...já sloužím u Johnstoneových...a...a...“

„Co se stalo ?“ Ptal se Stoves netrpělivě.

„...náš James. On, on...“ Slečna u aparátu se dala do usedavého pláče.

„No tak, řekněte mi co se stalo.“

„...je pryč !“

Únos ! Blesklo strážníkovi okamžitě hlavou. Zdálo se, že se konečně daly věci do pohybu a osud mu přihrál jeho životní šanci.

„Dopoledne si ještě hrál na zahradě a teď ho nemůžu nikde najít !“ Kvílela Mary beznadějně do telefonu.

„Uklidněte se, Mary,“ chlácholil ženský hlas Stoves, ale měl dost práce s tím, aby se ovládl a zůstal klidný on sám. „Kolik mu je let ?“

„Dva...dva roky, já ne...nevím co si počít... Pán a paní jsou u Medleyfieldových a já...“ Znovu se usedavě rozplakala.

Tak únos malého děcka ! Pomyslel si Stoves. Když se mu podaří tenhle oříšek rozlousknout, jistě ho povýšení a kariéra nemine.

„To určitě ten Ind !“ Vykřikla náhle Mary, div strážník nepřišel o bubínek. „Motal se tu dopoledne a ptal se na cestu k Medley...“ Hovor byl náhle přerušen. Sílící vítr patrně srazil sloup, či někde porazil strom, který strhnul dráty.

***

„Neuvěřitelné,“ říkala zrovna lady Johnstoneová, „ještě nikdy jsem tak dobré křepelky de Champignon nejedla !“

„A to jste ještě neochutnala dnešní hlavní chod, milá Rebeco !“ Usmál se lord Medleyfield. „Je to pravá indická specialita.“

„Už se nemohu dočkat,“ utíral si spokojeně Charles Johnstone ústa hedvábným kapesníčkem. "Jestli je alespoň z půlky tak dobrá, jako ty Piruatos, tak...“

„Ještě mnohokrát lepší !“ Sliboval již poněkolikáté lord Archibald.

„Ale jak to vlastně dělá ?“ Vmísila se do rozhovoru paní domu.

„To ví jen on sám, má drahá. Nikomu nechce za nic na světě žádný recept prozradit. Dnes, když sem dorazil, měl na zádech obrovský pytel. Když jsem se ho ptal, co v něm má, jen řekl že nějaké maso a koření a zmizel v kuchyni. Ani v Palace hotelu nikdo neví víc.“

„Je to tak úžasně tajemné. Jídla, která jsou dědictvím daleké a dávné rodiny !“ Pravila zasněně lady Rebeca.

***

Co teď ? K Johnstoneovým to bylo devět mil na východ a k Medleyfieldovým deset na severozápad a navíc venku lilo jako z konve. Telefon byl hluchý a drahocenný čas rychle ubíhal.

Stoves přemýšlel. Nejlepší asi bude vyrazit k Medleyfieldovým. Tam jsou také rodiče Jamese, které musí informovat o jeho únosu a pak se zeptá lorda Archibalda na toho Inda. Mary přece říkala, že se ptal, kudy se dostane k jeho domu.

***

„A co váš James, Rebeco,“ ptala se lady Medleyfieldová své přítelkyně, dojídajíc další chod, „slyšela jsem, že byl poslední dobou nějaký nemocný ?“

„Naštěstí už je zdráv,“ polkla lady Johnstoneová, „velice nám pomohl doktor Barneby z Londýna. Je to moc šikovný člověk.“

„Co bychom si bez Jamese počali. Je to naše jediná radost, viď drahá.“ Usmál s Charles.

***

Auto se prodíralo deštěm. Stěrače nestačily na litry vody, které se řinuly z nebe. Stoves seděl za volantem a přemýšlel o motivu únosu. Vtom si vzpomněl na to, co mu říkal odpoledne hostinský Graham.

Jel dnes do města něco vyřídit a svezl nějakého Inda s velkým pytlem, který šel od vesnice směrem k Medleyfieldově residenci. Prý to byl nový lordův kuchař. Graham řekl, že se divil co to napadlo jeho lordstvo si pořizovat kuchaře z takové země, kde prý dokonce jedí i... Proboha ! Stoves šlápl na plyn.

***

„Zde je věhlasná indická specialita, na kterou se již jistě velmi těšíte. Prosím, dejte si chutnat !“ Popřál spolustolovníkům lord Medleyfield a Smiles odkryl víko podnosu. Neskutečná vůně se okamžitě vetřela do nosů všech přítomných a když Smiles nandával jednotlivé porce, byli všichni jako v transu. Opravdu jedinečná chuť zvláštního druhu masa se dala jen těžko popsat.

„Báječné ! Něco takového jsem v životě nejedl !“ Rozplýval se lord Charles.

„Nevídané ! Tak zvláštní maso ! Jemné i tuhé zároveň. Sladké i slané najednou ! Rozkošné !“ Jásala lady Rebeca.

„Vyplatilo se koupit kvůli němu celý hotel. Je to poklad !“ Přitakával lord Archibald.

Celá společnost nadšeně hltala indickou specialitu, která se přímo rozplývala na jazyku. Chutnala jinak, když jste ji dali do úst, jinak když jste ji přežvykovali a ještě trochu z té nebývalé chuti vám zůstalo na jazyku i když už jste sousto spolkli.

***

Ten Ind se potuloval okolo domu, odkud se ztratil malý James. Je to kuchař z podivné cizí země a navíc měl pytel, o kterém řekl Grahamovi jen tolik, že tam má suroviny na večeři. Nebylo pochyb o tom, jaké se dnes u Medleyfieldů podává maso...

Za několik minut zaskřípěly na nádvoří brzdy. Policejní auto zastavilo vedle „Silver Ghosta“ a Stoves vyrazil ke dveřím. Než stačil doběhnout pod střechu, byl promoklý až na kůži. Několikrát zabušil na dveře. Nic. Znovu zatloukl klepadlem a za chvíli se konečně dveře otevřely.

„Ano strážníku ?“ Pravil suše Smiles.

„Lorda Medleyfielda, ale rychle !“

„Obávám se, že to nepůjde, strážníku, právě večeří.“

„Ježíši !! Kde je ? Rychle !!!“

„Tudy pane, do prvního...hej, počkejte na mě !“ Stoves vyběhl schody dozajista v rekordním čase. Smiles za ním jen překvapeně zíral.

Dveře do salónu se rozletěly. Promočený strážník vpadl do místnosti, kde právě lord Johnstone odkládal příbor. Stoves šokovaně hleděl na prázdné talíře.

„Vítejte, strážníku, právě jsme dovečeřeli. Škoda, že jste nepřišel dříve, mohl jste s námi ochutnat indickou specialitu !“ Uvítal Stovese lord Archibald.

Stovesovi se udělalo špatně.

„Vy,...vy jste to snědli ?!“

„Ano, a tady Punjam nám zrovna prozradil, z čeho to skvělé jídlo bylo, což neřekl doteď ani těm nejlepším šéfkuchařům. Není to vzrušující ?“ Dodala lady Rebeca, ukazujíc na Inda stojícího opodál, kterého si Stoves až doteď nevšiml.

„On...on vám to...ŘEKL ?“ O Stovese se pokoušely mdloby. Zdálo se totiž, že jim to vůbec nevadí.

„Ale jistě. Je to však tajemství.“ Zašeptala lady Medleyfieldová.

„A vám...to NEVADÍ ?!?“ Stoves to nevydržel a musel se posadit.

„Proč by nám to mělo vadit ?“ Nechápal lord Charles. „Je pravda, že hada jsem předtím ještě nejedl, ale tak strašné to zase není. Ale pročpak jste vlastně přišel ? Snad se zase neztratil náš kocour James ?“

© Jiří Bláha, 2000 zutra@atlas.cz

Číst ohlasy Napsat ohlas