Jiří Huslík

Doslova krátký příběh o tulácích

Tak tedy... Znovu jsem se odebral do víru velkoměsta. Tentokrát to však nebylo z nějaké absurdní a určitě pochybné lásky, jako tenkrát před rokem (podotýkám, shodou náhod taky bylo jaro), když jsem v jednom z příběhů málem hledal sám sebe, svůj pohled, své smíření, své obhájení, či zadostiučinění a hlavně zapomnění ve vztahu k jedné ženě. To "Ona" tehdy nenápadně přišla a taky nenápadně odešla.

Ne, že bych tentokrát o žádné ženě, pro kterou je třeba psát poezii, dělat ukvapené a zcela zbytečné věci a závěry, nevěděl, nebo jinak: neměl jednu z těch dotyčných, pro které je zcela pravděpodobné zničení si svého zdraví a rozumu, ale dotyčná (zde není potřebné použít Ferlinghettiho výrazu "Ona", tak jak se to běžně dělává, ani uvést její jméno, tak jako by bylo vystřiženo ze seznamu jmen, tak jako to budu určitě jednou dělat, protože utajení rozvíjí fantazii a tvrdit, že se její postava v tomto příběhu znovu neobjeví by bylo naprostou lží) byla v tu chvíli na romantické večeři s druhým mužem, který zrovna v tu chvíli jí byl asi nadevše, ale který o ní stál tak pramálo, že se ani kvůli ní nedokázal rozejít se svojí jinou přítelkyní, kterou, prý podle slov té mojí "slasti v zármutku", ani nemiloval. A nebo se prý nedokázal rozhodnout? A nikdo si nechtěl připustit nějaký opak. Nějakou jinou cestu. Takové jsou věci lásky, plné nepochopení, boleti a smutku. Proto jsem nepřijel do toho města - snít a psát o ženě, jako tomu bylo tenkrát před rokem...

I přes to, že žijete na kraji světa, nebo v zapadlé vesničce, nebo snad i vysoko v horách, stane se, že dopravní prostředek vás vyplivne někde uprostřed davu. Stane se, že se ocitáte uprostřed tisíců, ale jinak sám.

Zoufale uskakuji před auty, tramvajemi, zoufale uhýbám chodcům a krčím se před nálety nebojácných holubů. Koukám se tak na všechny strany a divím se, že se nezačnu točit okolo vlastní osy, jako se otáčí třeba Země, nebo "Káča..." Ach tak. To je ta dětská hračka, která dávno upadla v zapomnění jako plno podobných - jiných krásných věcí.

A nikdo se tu k mojí osobě nechová slušně a už vůbec ne šetrně. Snad jen pro to, protože mám zapráskanou obuv či staré vybledlé tílko. Mohl jsem rozhodně vypadat i lépe. A nebo jsem nemusel jezdit zrovna sem. Tu totiž cítím, že nebudu mít sílu a nechám se ždímat ulicemi jako špinavé prádlo od hlučné pračky. A vůbec, já nemusel jezdit vlastně nikam...

"K pití?", ptá se znechucený číšník v jedné z ne zrovna levných restaurací, kde i obyčejný guláš stojí, jak jsem později zjistil, doslova neobyčejné peníze a ke všemu ta porce neodpovídala ceně. A já myslel na to, jak vždy piji víno, to protože mi pivo nějak neleze, a pak jsem ze sebe rychle vydral zvuky:

"Pivo... Díky."
A taky jsem ho dostal. A k tomu ten guláš. A když už jsem dojedl a v půllitru jsem měl jen trochu piva, přistoupil ke mně znovu číšník a řekl:

"Nechcete třeba kávu?"

A to já tedy nechtěl, zaplatil jsem a tlačil jsem se vypadnout, protože starý harmonikář, bezpochyby atrakce toho podniku, měl své místo v blízkosti mého stolu a vypadalo to jako by tu hrál jen a jen pro mne. Dodávám, že s ohromnou vervou jinak nedoceněného muzikanta.

Jelikož často pozoruji tváře a říkám si, co si asi ti lidé myslí, pozoroval jsem i dva černochy jedoucí oproti mně na eskalátoru a ti to brali doslova jinak a na eskalátoru na mě jeden z nich po americky zvedal prst snaže se mi sdělit, že mě mají doslova v "prdeli", jako i tohle podělané bílé město, kde žijí stejně samí "hajzlové a rasisti". A já si stejně myslel, že je tady podělaný jen ten černoch co na mě zvedá ten prst, protože jsem se naň jen koukal a navíc už vůbec ne zle. Kdyby jen věděl jak jsme tu čtyřicet let žili... Tak nějak jsem se dopracoval do podzemky.

V útrobách těchto nablýskaných kasematů. A jediný zvuk, který patřil tak trochu i mé osobě, byl ženský hlas překvapivě kypící láskou a porozuměním:

"Prosím... Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají..."

Vlak sebou trhnul a já jsem málem upadl na podlahu starého ruského stroje. Stojím tu však uprostřed a podivně tu šumí nebo snad bublají hlasy. Šumí tu nebo bublají tak tiše a tak hlasitě, až je to nějak nepříjemné. Když pojedete tímto samým vlakem v některou ranní hodinu, bude tu jen ticho. Žádné šumění a bublání. Ne že by jelo méně cestujících, ale lidé jednoduše po ránu mlčí a jsou citlivější a uvolněnější...

Vzpomněl jsem si jak v předměstské dopravní zácpě se porvali dva řidiči. Mlátili do sebe pěstmi hlava nehlava, jen kvůli tomu, že jeden nepustil toho druhého, co chtěl v automobilové koloně zlomyslně předběhnout. A taky jsem si uvědomil, že večer každopádně vylezu z hotelového pokoje na balkón a každopádně prohlásím:

"Tohle město je jako jedna velká továrna... Tohle město je jako jedna velká továrna..."

A tak dál. Budu to opakovat do nekonečna, protože můj hotel bude pěkný pajzl za velký prachy uprostřed mnoha vlakových kolejnic a výpadovek, které budou brázdit kolony aut. A taky sem někdy přijede za mnou ta "moje slza", která dnes myslí na někoho jiného než jsem já, a ví Bůh jestli kdy myslí na mě, já ji však budu netrpělivě čekat přesně v pět hodin středoevropského času u květinářství, tak jako by to mělo být nějakým pravidlem, nebo co.

První stanice, druhá, třetí. Ani nevím, na které mám vlastně vystupovat. Přede mnou sedí člověk s ohromným obočím. Tak velké obočí jsem v životě neviděl. Dva velké chomáče dlouhých chlupů. Něco čte. A nad jeho hlavou visí poutač na nějaký ženský časopis. Nahá žena si dlaněmi skrývá poprsí...

Čtvrtá. Více by jich bylo zcela zbytečných...

Tady skončila hustá domovní zástavba šedých budov. Chodník se táhl okolo starého oploceného vrakoviště s ostrahou a zlým hlídacím psem, jak bylo uvedeno na několika cedulích zavěšených na plotě, a tam někde opodál stála zaparkovaná v trávě již zničená, nepojízdná stará dodávka bez kol. Tři muži a jedna žena (bezdomovci) tu požili jakési silné "čikuli" a váleli se ve špíně. Míjel jsem je. Mlčeli jsme. Jako bychom se všichni styděli. Oni i já. Z hotelového balkónu jsem pak viděl na obloze nad sebou jednu velkou hvězdu a taky pár menších a dole pod sebou prudké světlo benzinové pumpy. Byl jsem tu sám. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou a chtěl aby mi z toho bylo nějak zle. Taková to byla noc...

Tak takové to tu budou chvíle. Západy slunce z toho balkónu. Motorkář v bílo-červené kombinéze dole spravující svůj motocykl. A na sousedním balkónu kouřící zatím neznámá světlovlasá dívka. Světlovláska se bude zvláštně pohihňávat a potom přijde její kluk a budou se dlouze líbat.

"V kalendáři je napsáno tvoje jméno. Ty máš dnes svátek. Já se tu utápím v depresích. V rádiu každý někomu něco vzkazuje a já nejsem schopný ani zvednout hloupé sluchátko od telefonu a pozvat tě třeba do kina, přestože mám ten pocit. Když jsme se viděli naposledy, leželi jsme v jedné místnosti a já tiše pozoroval jak spíš. Pozoroval jsem tvůj dech na zpola odkrytém těle. Jsi jiná, když spíš. A když jsme usínali... Víš, já strašně si přál, abys ještě nespala. Nechtěl jsem spát, protože mi to připadalo jako ztracená chvíle. Sny byly ztracená chvíle. A na co je sen?," zavzpomínal jsem si.

V tomto městě, tak jako to bývá i v jemu podobných, se snaží z turisty servat všechno. Nejraděj by vás vysvlékli do naha a nechali běhat někde stranou, abyste se jim již nepletli k těm, kteří ještě peníze mají a jsou ochotni je obětovat. Jedna atrakce za druhou a mladé bytosti vám podávají propagační letáky s barevnými nápisy skladatelů, jejichž hudba bude zaručeně dnes večer znít v nějakém místním křesťanském domě. Mozart, Bach, Beethoven, či Vivaldi.

"Ne, ne, ...díky," usmívám se na reklamní kameloty plně si vědom, že na takový koncert, podobně jako většina našinců, nemám. Pak se přestanu usmívat a mlčím a kráčím a jich je neustále víc a víc a všichni vám cpou ty letáky z nichž některé nejsou psané ani česky, protože stejně tu nejsou pro Čechy. Malé obchůdky, upomínkové barevné kýče, restaurační nápisy Coca - Cola, u McDonalda a taky ty jiné, jež tvoří nanicovatou kulturu, nevyužití malíři obrazů, obrázků a miniatur, hudebníci, divadelníci, mimové, klaunové a taky žebráci bez nohou, rukou, i hlav a všichni ti dotyční mají nastavené dlaně. A já procházel podobně jako ty skupiny a skupinky s vůdci se zvednutými deštníky, či květinami, historickým centrem a taky zaplatil za pisoár deset korun, jelikož jsem to najednou nemohl nějak vydržet a je zajisté lépe zaplatit, než se trápit. Mačkal se před pyšnícími se pamětihodnostmi, udělal mnoho kroků tam a zase zpátky, byl pak s toho řádsky unavený a trošku rád, že jsem to viděl. Stál jsem dlouho nad hlubokou řekou na mostě plném soch. Krátce pak před židovskou komunou, kde bylo všechno zavřeno, protože byla zrovna sobota. Kochal se neobyčejnou křesťanskou katedrálou. Pohlédl jsem do nejtajnějších koutů dějin a ocitl se tam, kde duše slavných promlouvají jako vánek točící se kolem vašich uší, dýchají na vás, ohromují vás, a prosí:

"Nezapomeň."

Viděl jsem město z pohledu nebeského, protože i ten je velmi důležitý... Potom jsem sestoupil dolů na zem, na hotelový balkón.

Každý nákladní vlak je znamením dálky. Koupil jsem si nejlacinější víno jaké se jen dalo sehnat a teď nechutí křivím ústa. Koukám z balkónu na koleje. A když projíždí "osobák", vyhlížím tam nějaké lidi, kteří v tomto městě nikdy nezakotvili. Vidím lidi jak odplouvají dál...

/Praha, květen 1999/

Číst ohlasy Napsat ohlas