Jan Říha

Člověk na okraji.

Arnošt Vobořil se probudil dávno před zazvoněním budíku. Cejtil sevřenej žaludek a srdce mu tlouklo takovým tempem, až si pomyslel, že se z toho zblázní. Převaloval se v posteli, měl zavřené oči a čekal na osvobození. Konečně zazvonil budík. Vstal a tím vířivým pohybem si na sobě uvědomil všudepřítomnej pot.

"Zkurvený pondělí, zase do tý debilní práce, ztrapňovat se před idiotama, klepat se o místo, ke kterýmu necejtim sebemenší úctu, který mě nebaví, nezajímá, kterýmu nerozumim..."

Stejskalo se mu po jeho mládí. Jak si vařil čaj a mazal starou housku husí paštikou, vzpomínal na svý veselý a bezstarostný mládí, na děvčata... Venku bylo abnormálně hnusně. Ač únor, bylo tam podzimní, ponurý počasí. Zamračeno, šedivá obloha, spíš do černa než do bíla, vlhký chodníky a silnice, nemluvě o nevrle vypadajících, spěchajících lidech. Arnošt začal natahovat, až se rozbrečel jako mimino. Vždycky ho to drží celý dopoledne. Mezi lidma se to naučil skrejvat. Ale doma, kde byl sám, k tomu neměl důvod a mohl tak dát těm pocitům volnej průchod. Bejt upřímnej a vybulet se - pročistit se.

Dosnídal. Čistil si zuby, ale ne moc dlouho, tekla mu krev z dásní. Podíval se do zrcadla v galerce. Svítila v ní jenom jedna žárovka, místo dvou, ale bylo to tak lepší. Měl strašně smutný oči, ani si to neuvědomoval. Arnošt Vobořil trpěl depresema, ale ne nějakejma intošskejma nebo slabošskejma depkama, ale depresí - ne jako přirovnáním - depresí jako nemocí/poruchou. Kdy, jak a proč to začalo a kdy to skončí, věděl snad jen pánbůh. Nebo spíš ani on ne. Arnošt se cejtil trapně, ale trpěl jak pes. Jeho dny byly trestem, utrpením, jako by žil ve vězení, večer hledal zapomnění na svůj smutek v alkoholu, v noci ve spánku... Ale ty rána... Ty rána! Bum bác! Všechno na novo. Vystrašenej fackovací panák. Mazal se tuhym deodorantem v podpaží.

"Jsem fakt nula", řekl, když se nad sebou zamyslel. Asi měl pravdu. Byl nesmysluplnej. Prostě nedával smysl. Jako hračka bez návodu. Obul se, vyšel z bytu, zapálil si cigaretu, zhluboka šluknul a přivolal si výtah, ve kterym to smrdělo, jako kdyby se tam vychčilo sto upocenejch psů. Vyšel ven z tý hrůzy, že je na světle a na čerstvym vzduchu, v nechráněnym prostranství, v nekonečnym prostoru plnym cizích lidí, který v něm vzbuzovali vždycky spíš misantropický nálady, z tý hrůzy se oklepal.

"Nevim, jak dlouho se vydržim přetvařovat, že je všechno O.K.", říkal si sám sobě.

Šel kolem stánku s hamburgrama, pečenejma klobásama a párkama v rohlíku.

"Fuj", při představě jídla se mu zvedal žaludek. Na to, aby dostal hlad, by potřeboval alespoň trochu duševní vyrovnanosti, alespoň trochu duševního klidu. Ale něco takovýho bylo v nedohlednu asi jako světovej mír.

Arnošt Vobořil si sedl v tramvaji. Měla nový, pohodlný sedačky. Nevěděl, kdo sedí za ním. Byl to ožralej taťoun, evidentně se vracel z celonočního dělnickýho flámu. Snažil se furt si dělat pohodlí tím, že si dá nohu přes nohu, to mu ale nešlo a narážel svou pravou nohou, kolenem a částí pod ním, dost ostře (jak byl namazanej, tak si to neuvědomoval) do sedačky před sebou, což zrovna Arnoštovi moc příjemný nebylo. Do Arnošta tak totiž nepřímo kopal. Nebralo to konce a Arnošt se otočil.

"Poslyš, ty debile, budeš ještě dlouho vrážet do mí sedačky? Moje záda nejsou řízek."

"Co?"

"Že moje záda nejsou řízek!"

"Dej si pohov", odvětilo to osmahlý, tlustý individuum, z kterýho to teda pěkně táhlo.

"Dej si pohov, jo? Dej si pohov, jo? Tak já si mám dát pohov?! Tak já si mám dát pohov, jo!!", začal Arnošt nepříčetně křičet, až se těch několik ostatních cestujících na něj nepřestávalo pohoršeně dívat.

"Poď, pudem ven!!!", řval Arnošt a chytil toho malátnýho chlapa za límec jeho ušmudlaný košile. Tramvaj akorát zastavila na opuštěné zastávce na znamení a Arnošt toho chlapa vykopl ven. Ocitli se sami na zastávce, počmáraný sprejovejma nesmyslama, v pozadí dávno nefungující, chátrající, zčernalá stará fabrika.

"Co, co chceš?"

"Jak může bejt někdo ráno takhle ožralej a kopat mě do zad? To bolelo, rozumíš, to nebylo příjemný! To nebylo příjemný!!!", ječel Arnošt a praštil pravačkou opilce tvrdě přímo do obličeje. Ten ztratil rovnováhu a spadl na zem.

"To nebylo, nebylo příjemný!!! Rozumíš, to nebylo příjemný!!!", řval Arnošt a kopal malátně se bránícího opilce do břicha, do zad a do hlavy.

"To nebylo příjemný, rozumíš?!! Rozumíš, co ti říkám???!!! Rozumíš???!!!"

Ale opilec asi nerozuměl, už se nebránil.

Napsat ohlas