Jan Říha

NICK.

V létě je v italské Florencii nesnesitelné vedro už v devět hodin ráno. Co povídám v devět, v osm. Musíte vstát v pět ráno, nechcete-li být zpocení hned od ranních hodin. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že se sejdeme na malebném, svěžím místě poblíž moře, nedaleko Viareggia.

V pohádkově vypadajícím altánku se nás sešlo šest. Byla to rajská podívaná. Na nás i na okolí. Seděli jsme v lehkých, rozhalených, barevných košilích s krátkými rukávy, v elegantních, krátkých kalhotách, kolem stolu, obloženém ovocnými pochoutkami. V tom skutečně nádherném a útulném altánku, obklopeném keříky a nízkými palmami, jsme pili osvěžující, míchané, lahodné, alkoholické drinky s ledem a nezbytnými brčky. Po pravé straně jsme viděli několik schodů, lesknoucích se ve slunci jak pozlacené, jež směřovaly nahoru k velké, travnaté a důkladně posekané ploše, na které se rozkládalo letní zámecké sídlo velkomožného pana Toma. Nalevo a před námi se rozprostírala propast, nabízející takové úžasné potěšení všem lidským smyslům, že kdo nebyl v letní době v Itálii, těžko pochopí, o čem zde mluvím. Z krásných zahrad hluboko pod námi se nesla vzhůru a zároveň rozpínala do prostoru omamná, rozlévající se, exotická vůně potící se barevné přírody. Sytá zeleň a barevné květy, rozsety pod námi, v hloubce asi dvaceti metrů, ustupovaly směrem do dáli sytě žlutému písku, který ustupoval klidnému, sytě azurovému moři, jež mělo stejnou barvu, jako nad ním se tyčící nekonečné blankytné nebe.

Bavili jsme se o všem možném, samozřejmě hlavně o nás, protože jsme se dlouho neviděli, ale nakonec se rozhovor stočil na pro nás nejzajímavější a nejvíce vzrušující téma - na smrt Nicka Petersona. Nick zemřel před třemi měsíci a byl to náš společný přítel, také z dob studií.

"Byl to velký hrdina, zemřít v moři při zachraňování tonoucího...", bylo možno slyšet Toma.

"A zachránili toho tonoucího?",zeptal se jeden z nás, jmenovitě Marco.

"Ne", odvětil stroze Tom. "Paolo, dochází martini!", zvolal na číšníka.

V ten moment jsem se do debaty musel přidat i já.

"Moment, pánové, slyšel jsem, z věrohodných zdrojů, že zemřel úplně jinak."

"Prosím vás... Chcete snad zpochybňovat hrdinství našeho velkého bratra Nicka, které ho provázelo po celý život jak jeho stín? Nedivil bych se, kdyby ho oplakával celý Řím... Nebo jste snad zapomněl na všechny ty hrdinské skutky, nespočet nezištného vypomáhání, zkrátka vše, co ke chrabrému a neohroženému Nickovi patřilo tak, jako patří levá bota k pravé?"

"Ne, to ne, já jen..."

"... chceš snad popírat svatou pravdu? Jeho konec byl vyvrcholením jeho života, určitě věděl, jak marná je jeho snaha v rozbouřených vlnách ledového oceánu poblíž skalnatých útesů, ale Nick, náš Nick, ten se nikdy neohlížel na nebezpečí, byl fyzicky i duševně nesmírně silný... A co tedy chceš říct? Čím ho chceš očernit?", prskal do slova a do písmene Tom, zuřivě zabafal brčkem po spásné a chladné tekutině, jež blahodárně působí na vyschlé hrdlo a zároveň si otíral tlusté, červené, zpocené čelo bílým kapesníkem.

Přešel jsem opět ke slovu.

"Dlouho jsme se neviděli všichni takhle pohromadě... Tři týdny po Nickově smrti, aniž bych o tom tehdy věděl, jsem cestoval po střední a jižní Americe, byl jsem tehdy konkrétně v Panamě... Tam jsem se náhodou, z novin , dozvěděl, že Nick, že Nick zemřel."

"V Panamě? To je nesmysl."

"No, hovořil jsem o tom s pár lidmi, vyptával se a tak a od jednoho jsem se dozvěděl pravdu, byl totiž několik metrů od toho... Nick prý šel, pravděpodobně z nějaké návštěvy, jedním z těch panamských upravených parků, jež většinou patří k nějaké té usedlosti... a z jednoho stromu, dotyčný si nevzpomínal, jestli z palmy či z něčeho jiného, ale to stejně není důležité, prostě z jednoho stromu spadl přímo před Nicka pavián. Pavián prostě seskočil z koruny stromu na zem. Jak seskočil a na tu zem dopadl, tak zařval tím strašným, nelidským, hlasitým řevem, jak to právě paviáni umějí... no a na Nicka to bylo moc. Lekl se. Nejdřív pavián a potom jeho řev... Dostal infarkt... Viděl jsem i lékařskou, myslím pitevní zprávu... Přátelé, je to tak", řekl jsem a popotáhl z doutníku.

Všichni hned poté začali hlasitě mluvit, nejdříve to vypadalo jako vášnivá diskuze, kdy každý obhajuje svoji verzi, vše ale brzo přerostlo ve zmatenou, absurdní hádku, kdy každý ječel na každého a nikdo nikoho neposlouchal. Skleněné poháry létaly vzduchem, jak se každý snažil utvrdit ty ostatní o pravdivostní hodnotě své verze Nickovy smrti... Takže nikdo ani nepostřehl, jak čísi ruka před altánkem odkrývá palmový list a jak se tak k té ječící, škubající se, zpocené a zpěněné mase lidských těl blíží snědý elegán v bílém, s černými vlasy sčesanými dozadu do culíku... jménem Nick.

prosinec 99

Napsat ohlas