Jan Říha

Předsevzetí

Takto by možná psal Maupassant, kdyby žil dnes, nebo Bukowski v době Maupassanta...

Byl to první večer, letní večer našeho pobytu v Anglii. Já a Josef jsme seděli v pro nás přepychově vypadajícím podniku, jakých je na jihu Anglie spousta, usrkávali jsme z druhé, vrchovatě plné sklenice piva, kouřili cigarety a pojídali brambůrky.

"Měli bychom chodit spát tak kolem jedenáctý hodiny, abychom byli druhý den ráno fit a něco z tohodle poznávacího zájezdu vůbec měli", řekl jsem a upil piva.

"To je pravda", přitakal Josef, "chlastat do ranních hodin, to můžeme doma, dopijeme tohle pivo a dost."

Jen, jak jsme to dořekli, všimli jsme si, jak se k nám blíží dvě dívky, které si prostě také vyjely na zájezd jako dvě kámošky. Stejně jako já a Josef. Pěkné, mladé a jak to vypadalo, tvářily se, že by jim byla příjemná naše společnost.

"Tož poďte s námi k moři. Dívejte- máme kvalitní domácí slivovicu, takovou jste eště nepili... Tak co? Je krásný teplý večer... Jste pro?", zeptala se jedna z nich.

"No jasně, já jsem pro", řekl jsem a podíval se na Josefa.

"No, já taky."

Exově jsme dopili piva a vyrazili.

Za pár minut, patnáct či dvacet, jsme se procházeli, již ve tmě, podél mořského pobřeží a vtíravý chlad jsme všichni zaháněli skutečně kvalitní slivovicí, hlavně Josef si nekladl pražádné zábrany. Podcenili jsme trochu sílu toho alkoholu. Za chvíli jsme to pěkně cítili v hlavě- já tedy určitě, abych mluvil za sebe. Vzdálené světelné body se rozdvojovaly či rozčtvrcovaly a rozplývaly se v chladném ovzduší černé noci. Bylo mi horko. Láhev slivovice, která kolovala z ruky do ruky mezi námi čtyřmi, byla za chvíli prázdná.

"Tož poďte k nám ještě do karavanu, máme v lednici fernet, jste pro?"

"No jistěééé", zareagoval s donutilovskou grimasou již mírně opilý Josef.

"Jestli vám to nebude vadit", s námahou jsem se snažil srozumitelně a džentelmansky vyslovovat slova, aby na mě nebylo nic znát.

S velkým přemáháním jsem několik sekund zaostřoval zrak na hodinky, zůstav chvíli stát pod jednou z lamp, a zjistil jsem, že je půl jedné ráno.

Pěšinami jsme se dostali konečně na cestu, kolem níž se rozkládaly mlčící a spící karavanové baňky, které byly větší, než klasické přívěsové.

Vešli jsme dovnitř. Když jsme se zabořili do gauče a popíjeli fernet, byli jsme už všichni docela pěkně namazaní. Ty holky měly ale výdrž. No jo, Morava, trénink. Já sám teď s odstupem času mohu objektivně říct, že jsem se málokdy v životě tak strašně ožral.

Josef začal s nesrozumitelným žbrbláním chodit na záchod. Když z WC přivrávoral po třetí, ptali jsme se ho s úsměvy na rtech, co se děje.

"Nic, no nic, co... ehm, co, nic", tak nějak reagoval Josef, zabořil se do křesla a apaticky hleděl kamsi před sebe.

"Jdeme do koupelny, přijdeme za chvíli", řekla naše usmívající se děvčata s rozpálenými líčky a na chvíli se vzdálila.

"Jak to...", pokoušel se mluvit Josef.

"Jak co?"

"Jak to, že... že s nima ten chlast nic nedělá?", nechápavě se ptal bílý Josef.

"Morava. To víš... sou na to... zvyklý... Hele... a co, a co je tobě?", snažil jsem se mluvit tak, aby mě bylo rozuměno, i když jsem si byl vědom (!) některých zbytečných pomlk mezi jednotlivými slovy.

"Nic, do prdele... je mi blbě... to mám z těch pitomejch fazolí z, fazolí z konzervy, kterejma sem se nacpal."

Náhle se ve dveřích, vedoucích do hlavní karavanové místnosti, kde jsme seděli, objevily ty dvě holky, jen v županech (!) a z jejich těl se linula libá vůně parfému.

Polkl jsem nasucho.

Podívali se na Josefa a bylo jim jasné, že s ním nic nebude. Podívali se na mě a mě nezbylo nic jiného, než svýma očima a sebevědomým úsměvem vyjádřit větu: To je v pohodě, zvládnu vás obě.

V půl šesté ráno (!) jsme vzbudili Josefa. Odcházel jsem s ním, oba chvílemi radši po čtyřech jak psi, chvílemi po dvou jak náměsíční lidé, z jejich karavanu, každý z nás trochu jinak a něčím jiným vyčerpán...

Když jsme se již za plného světla skáceli do svých postelí, všiml jsem si, že za hodinu je "budíček" a usmál se našemu předsevzetí v předchozího večera.

Napsat ohlas