Jan Říha

PANDOŘINA SKŘÍŇKA

Napsáno: květen 97
S úctou věnováno Jiřímu Karáskovi ze Lvovic.

Část první.

Tuto zpověď, deník, autobiografickou novelu, či jak to nazvati chcete, začínám psát v době, kdy jsem prošel "třemi fázemi šílenství", a zatím nevím, co a jak si mám o sobě a o všem myslet. Vše bude na těchto stránkách vysvětleno. S velikou námahou propadaje se v neurčité hlubiny čehosi, vám povím svůj příběh - souhru příčin, které vyúsťují ve vymodelování mého já. S velikým přemáháním a křečovitým krocením reakcí a funkcí animálních jsou psány tyto řádky, kdy potlačuji vší svou silou momentálně zůstavší iracionální aspekt mého já, který mnou vládne, a kdy vyzdvihuji touhu svou podati o svých podivných příhodách alespoň zprávy na papíru, aby si to někdy v budoucnu nějaká podivínská, zbloudilá duše přečetla, ať už by to chápala jako autobiografické zážitky šílence, či jako podivný literární útvar podivného autora topícího se v pochybnostech o všem. Nezajímá mne pranic, bude-li si čtenář klásti otázky, je-li dílo vylhané či pravdivé, neboť ačkoli je pravdivé, pro čtenáře to vůbec není důležité... Vkládal jsem naděje do spousty věcí a spousty lidí a jsem teď zmaten a pln nedůvěry. Nevím, zdali to, čemu lidé chtějí věřit, jest totožné s objektem či subjektem vlastních nadějí. A nevím, k čemu dojdu, až budou dopsány tyto řádky...

Je mi dvacet šest let a za celý svůj dosavadní život jsem poznal jen jednu jedinou lásku, cítil jsem jen jednu jedinou lásku - a to lásku ku Praze. Ne však k Praze přítomné, páchnoucí komercí, páchnoucí bankami, směnárnami, přelidněnými ulicemi nevychovaných turistů, drahým občerstvením, dopravou, kýčovitými stavbami... ale k Praze minulé, jak Karásek v jednom svém románu pravil: "Nevím ničeho o přítomnosti tohoto města. Vše, čeho tam hledám, je minulost." Tak i já jsem vnímal a cítil pouze minulost, a tedy ve smyslu k výše uvedenému "staré, dobré časy". Zvláště jsem si oblíbil dobu baroka, které Prahu tak ozdobilo, např. v architektuře - žádný rotundový chlad a la sloh románský, ale ani kýčovité, nabobtnalé, futuristické ohyzdy a la sloh funkcionalistický. Nýbrž baroko - což jest "krása přesně mezi", všimněte si bohaté výzdoby církevních budov doby pobělohorské, jak vytříbený byl tehdy vkus estetický!... Dva objekty v Praze se staly předmětem mého možná abnormálního zájmu a fascinované fantasie, vše bylo způsobeno mým vnímáním, které bylo z části abstraktní a, myslím si, že zdravě iracionální. Estetika se mísila s mystikou a fascinací mé duše. Řeč jest o chrámu P. Marie Vítězné na Malé Straně a Klášteru bosých karmelitek na Hradčanském náměstí. Bože, jak já bych vám o tom mohl vyprávět! U P. Marie Vítězné třeba o mých, ač podivných, tak naivně krásných modlitbách k Pražskému Jezulátku, přičemž základní text modlitby znám nazpaměť, o sakristii, o architektuře a místních obrazech... U karmelitek na příklad o ctihodné matce Marii Elektě z Ježíše, jak sedí v prosklené, osvětlené komnatě-rakvi, na zlaceném křesle a, ač mrtvá po necelých tři sta let, hledící na vás živými zraky a vy fascinován maje na mysli jen slovo jediné: zázrak, pozorujete tu mrtvou, křehkou ženu, jak, ač zčernalá tak vůbec nerozpadlá, pozoruje ona vás a zří do duše vaší jak do studánky průhledné. Uvědomíte-li si ještě její léčivou, zázračnou moc, jste zbaveni slov... Jak častokrát jsem tam zavítal, jak jsem znal nazpaměť ony bohoslužby, které začínaly vždy o půl šesté večer! Jak jsem rád slýchával latinské chorály oněch karmelitek, které se nacházely dle svých asketických konvencí za oponou a mřížovím a nebyly tak vůbec vidět! Jak rád jsem poslouchal jejich religiosní, čisté, zpěvné hlasy v doprovodu kytary a flétny! Bože, jak silným dojmem to na mne působilo! A když se stmívalo, jak jsem v polozasnění pozoroval mohutnou, chmurnou zeď dělící ty karmelitky od celého světa, zeď opředenou jako skor celá Malá Strana a Hradčany mystickou legendou, kterou vás ovšem nebudu zatěžovati... A za tmy jsem potom pozoroval celou Prahu plnou různých světel a pohybů, zde, tady nahoře na Hradčanech, jsem cítil neviditelné výpary minulosti, jak stoupají ze střech a věží viděných k nebi. S láskou jsem pozoroval v tmu ponořený chrám P. Marie Vítězné, řeku Vltavu..., cítil jsem duše neživých věcí, cítil jsem, jak staré, zapadlé uličky hradčanské, rozorané trochu časem, dýchají, na Karlově mostě jsem cítil abnormálně vnímaje vůni a zpěv řeky Vltavy - fantazie pracovala, jako bych se procházel časem, zavítal-li jsem na Malou Stranu či na Kampu... Představoval jsem si Prahu před sto lety..., cítil jsem věčnou, neviditelnou, hustou mlhu vlnící se po zámeckých schodech, vybavoval jsem si v představách veliký oheň z června roku 1541, který poprvé velice změnil tvář Malé Strany. Oheň zaznamenal kronikář-kněz Václav Hájek z Libočan, v tu dobu český kazatel při malostranském kostele sv. Tomáše. Tehdy shořely celé dvě třetiny malostranských domů, celkem sto třicet tři, a plameny se rozšířily i na Hradčany, kde utrpěly hradní paláce, kaple Všech svatých, chrám sv. Víta, kostel sv. Jiří a dokonce i hradní opevnění bylo zničeno. Na sutinách povstávaly pak budovy, poplatné již novým stavebním slohům.

Jak jsem tak jednou bloudil uličkami mezi Malou Stranou a Hradčanami, narazil jsem na antikvariát s obrazy. Ulička byla úzká, neupravená a zprvu jsem si myslel, že je to slepá ulička. Krámek, vybledlý a zaprášený, dostával tak zajímavého kouzla, jako by povstal z české historie. Vešel jsem tam - a tu jsem zůstal paralyzován a fascinován zároveň. Mé zraky uzřely přenádherný obraz.

Obraz pocházel z Londýna, z The Visual Arts Library a je ze série obrazů zachycujících období anglického romantismu. Což byla také doba, kdy obraz vznikl, neboť ač jest neurčitý letopočet, je to asi první polovina 19. století. Obraz znázorňuje jistou Marii a Roberta. Marie, krásná, zdravá, venkovská dívka, hledí šťastně a zamilovaně do očí Robertovi, který svýma rukama objímá její ramena. Malíř, autor obrazu, se jmenuje James Archer a byl to bezpochyby genius ve svém oboru, ačkoli není příliš znám ve světě. Tolik malířů pokoušelo se vystihnouti ve svých obrazech Romea a Julii, jejich lásku, věčné toť shakespearovské téma v literatuře a výtvarném umění! Ale jak prázdně, neintenzivně, necitlivě, neoduševněle připadá vám zachycení jejich lásky v porovnání se zobrazením prostě vypadající, ale o to upřímnější, lásky Marie a Roberta! "Ach Marie..., jak jest krásná, krásná, krásná!", ozývalo se v mé duši a čím více jsem si to uvědomoval, tím více jsem tomu podléhal... Celý obraz byl nádherný. Za Robertem a Marií je klidná přírodní scenérie. Říčka, za kterou jsou dvě pasoucí se krávy na louce či palouku, a blízké pozadí je vyplněno bohatým lesem... Já jsem však vnímal pouze Marii, která byla ztělesněním krásy, o které jsem snil. Co se krásy týče, vyrovná se jí pouze Terezie z Lisieux, ale k ní jest absurdní cítiti jakoukoli lásku vyjma ke Kristu. Přesto mám doma dva jí znázorňující obrazy - Terezie jako vězněná Jana - Terezce ještě nebylo ani dvacet a věnovala se mimo jiné divadlu, v této roli měla rozpuštěné vlasy a všeobecně se soudí, že je to jedna z nejkrásnějších Tereziných fotografií. Však stejně krásná je i olejomalba z roku 1925 nesoucí název Terezie s růžemi... To jsem ale odbočil... Tak že já jsem vnímal pouze krásu Marie, zejména mne uchvacovaly její rty a oči. Jakoby její obličej svítil! A tu mne napadla přenádherná báseň od Lorda Byrona, "She Walks In Beauty"... Ach ano, ona se také procházela v kráse, ona jako svítící slunce na červenajícím se nebi posetém zářícími hvězdami jejích zrcadlících se očí. Vše, co jest nejkrásnějšího ze světla a tmy, setkávalo se v její kouzelné bytosti, ve rtech krásnějších než rty Afrodity, hédonisté by šíleli vzrušením, jak by se podivovali smyslnosti jejích očí, které vás svým pohledem sežehnou a vrhnou do propasti mučivé touhy stále hleděti do těch nádherných očí. Srdce, její srdce, jak Lort Byron v jedné ze svých básní říká /a já mám to potěšení čísti ho díky svým znalostem anglického jazyka v originále/: "A heart whose love is innocent!" A já hloubaje přikrčen před fiktivními mřížemi oddělujícími snění mé od objektivní reality, smutně jen šeptal jsem, proč má láska je jen takovéto nereálné podoby. Viděl jsem hory, vzdálené, vysněné hory, korunované mihotáním davu hvězd. Ale neviděl jsem ulic, jejich semaforů, hospod, úřadů... Ach Marie oddávaje se kráse tvé, ať falešné či pravdivé, já vím, že ty nezestárneš, představuji si radosti a smutky tvého měnícího se obličeje. I kdybys zestárla, nic by se nezměnilo, i kdybys, zacituji teď "vytrhlého" W.B.Yeatse: "When you are old and full of sleep, and nodding by the fire..." Chtěl bych být tím Robertem na obraze, chtěl bych jí také tak objímat, aby mi nekonečnou odměnou byl odevzdávající se pohled jejích očí, vždyť nejsilnější energií, citem na světě jest láska...

Bizardní shodou okolností jsem ale neměl tehdy dostatek peněz, by mohl jsem si onen obraz koupiti. Až za čtrnáct dní jsem si toho mohl dopřáti. Do té doby jsem si každý den, odcházev rovnou z práce do krámku onoho, dopřával spatřiti ten obraz a začal jsem šílet touhou...

Na začátku jsem uvedl, že jsem jak démon ničen vzplanuvšími šílenstvími... a jestli teď někoho náhodou napadá, že k definici onoho šílenství hodil by se přívlastek erotické, má pravdu. Marie ve mne probudila cit, který byl o to intensivnější a mohutnější, o co byl držen uvnitř duše byv nikým neprobuzen, jak voda jest držena přehradou. Zamiloval jsem se šíleně a bláznivě do Marie a za večerů, kdy jsem na Kampě, poblíž Sovových mlýnů, kde jsem bydlel, rozsvítil lampičku, vychutnával jsem si její krásy jak poživatel hašiše, opíjel jsem se jejími oky a rty, tak krásnými rty, tak krásně vykrojené rty, tak krásně odevzdané oči, plné míru... Ani Neruda za mlada, jehož hrob jest nedaleko od mého bydliště, tak nešílel, jako jsem šílel já. Ale tehdy city mé, vlny emocí nepřekračovaly hranice normálních stavů. Byv si vědom že ač miluji Marii, tak faktem zůstává, že Marie je jen žena na obraze, zobrazená, fiktivní žena přenášena jen mým vzrušením do fantazie mé, respektoval jsem fakta. Miloval jsem ženu na obraze a ač mne to činilo nepopsatelně smutným, věděl jsem, že s tím ale nemohu nic dělat a tak jsem se s tím smířil a oddával se snění. Bylo mi nesnesitelno existovati v reálném světě a žil jsem tedy tak, jako ti ač nejlepší, tak neznámí básníci: že jsem snil. Když jsem nesnil, jediné, co jsem vnímal, byla, jak už jsem uvedl, minulost. Tehdy také z těchto důvodů začaly mé problémy v zaměstnání. Pracoval jsem jako archivář. Ale vše ještě bylo v pořádku...

Snění v bdělém stavu... Cítíme, že jen tehdy můžeme prožíti a procítiti všechno, čeho prožíti a procítiti jest nám v realitě odepřeno...

Jednou jsem se procházel opět po staré Praze. Tentokráte jsem z Malé Strany zabloudil na druhý břeh Vltavy, dostal jsem se přes Staroměstské náměstí, Týnskou uličku, kolem baziliky sv. Jakuba, přes Masarykovo nádraží až do Seifertovi ulice. Žižkov nemám vůbec rád. Páchne to tam civilizací, lidmi-zkaženým ovocem, lidmi-bečícím davem vlnícím se v hlavních tepnách jako je Seifertova ulice, primitivními ožraly a jejich výkaly, příliš mnoho hluku, příliš mnoho lidí, příliš mnoho reálných věcí a aspektů, které zabraňují vnímati věci nereálné. To byl důvod, proč jsem zabloudil do jedné z tichých, postranních uliček, jejíž jméno je ulice Husinecká. Mé oči zahlédly kompresor, který byl naštěstí vypnut. Na Prahu melancholicky padal semišový plášť tmy... Kráčeje onou ulicí mou duší projel náhle z ničeho nic mohutný děs jako nečekaná šavle nepřítelova noří se do těla lidského. Mé oči byly tak vytřeštěné, že bylo lze se domnívati, že vypadnou z těla jak skleněné kuličky. Byla to chvíle, kdy jsem skutečně nevěděl, jsem-li v realitě, či ve snu. Po prvním, ohromujícím, zuřivém návalu krve do hlavy jsem sám sobě musel konstatovati, že jsem v realitě, ač oči mé stále vytřeštěné byly, žaludek sevřen bolestí, studený pot jak pot smrti leptající kůži mou, srdce bilo tak mohutně, že tělo připadalo jen jako křehká, skleněná schránka, která se má vlivem mohutného tlukotu co chvíli rozpadnouti... Co se tedy stalo? Na ulici jsem zahlédl... jak to vlastně definovati? Ženu či přízračný přelud? Ne, ženu, ženu ale, která byla naprosto shodná s vyobrazenou ženou na obraze Jamese Archera. Přesně takovou, ale živoucí bytost jsem zahlédl. Jako Marie na obraze, kde zříti bylo možno ženy, kterou jsem jak fanatický uctívač boha bezvýhradně miloval. A teď? Což si ďábel tropí ze mne žerty? Či bůh? Cosi transcendentálního se mi vysmívá? Ne, to nemůže pravdou býti! Co si počít? Když jsem ji spatřil, byl jsem tak paralyzován šokem své duše, že jsem se zcela ocitl v nadzemské dimensi, mimo tělo, v meditativním, rozjímavém, ač šíleném snění. Když jsem se vrátiv se v realitu snažil upřít znovu zraky v místo, kde onu ženu spatřil jsem, nebylo již jí tam... V mrákotách došel jsem domů... Spánek mne uklidnil.

Druhý den jsem byl sžírán, strašlivě sžírán mučícími pochybnostmi, byl-li to, co jsem uzřel, přízrak či skutečná lidská bytost. Šel jsem tam tedy znovu, v nepopsatelné horečce duše jsem několik hodin postával v Husinecké ulici vyhlížeje jak choromyslný svoji spásu, ale jí jsem nespatřil. Ač rozmrzen, tak alespoň opět relativně duševně střízliv, jsem se vrátil domů... Ale nemohl jsem si pomoci. Iracionální část mého Já, nechtějící dopřáti mi odpočinku, odvolávajíc se na fenomén pochybnosti nutila mne opět jíti do ulice Husinecké a přesvědčiti se úplně, že spatřená dívka byla jen fiktivní přelud mé toužící a přebujelé fantazie. Opět jsem několik hodin čekal a už se vše zdálo býti jasné, když... ano, když na poslední chvíli jsem jak vlk spatřivší oběť vystartoval k ní... k ní... ano, viděl jsem jí, jak jsem se k ní chůzí přibližoval, jak jsem jí stále zřetelněji viděl do tváře, jen jsem se tím ještě více ujišťoval, že vidím živoucí ženu, která jest stejné podoby jako je podoba Marie na obraze. Blíže se k ní začal jsem vyklusávat. V důsledku náhlé, iracionální ochablosti duše jsem jí přeběhl, čímž jsem na sebe vzal roli člověka, který ve večerních hodinách kondičně běhá... Vytahovala klíče, které chrastily, slyšel jsem to... Vím tedy, nebyl to přelud, na světě existuje, možná shodou náhod či ne, osoba, která je stejné podoby jako žena na obraze, kterou já tak miluji...

Intensita touhy mé duše a intenzita vnímání, nezdravě silná, však bourala jakékoli předpoklady k vytvoření nějakého vztahu. Byl jsem jako opilý, beze smyslův, vzrušený a šílený, před zrakem rudou mlhu, v očích mých jako by se zrcadlila metafyzická chiméra. Má touha netoužila po lásce opěvované romantiky a la Byron, po lásce opěvovanou zženštělou romantikou francouzskou, nýbrž, v důsledku již zmíněné, těžko vysvětlitelné nadměrné intenzity touhy mé duše a těla, po lásce opěvované naturalisty s příměsí italské dekadence... Toužil jsem po tělu, ale ne jako zvíře, ale s jemným citem, vášnivě se milovati, ale býti při tom šťastni a plni úsměvův vzájemných, to bylo to, po čem jsem toužil...

Kdykoli jsem měl volný čas, byť jen trochu, lehával jsem si či sedával kamkoli někde v místnosti, a zavíral jsem oči a honem jsem utíkal, když ne na hodiny, alespoň na několik minut, do barevného kraje snění, kde jsem mohl být kým jsem chtěl, mohl jsem dělat co jsem chtěl, vše mohlo probíhati bez souvislostí, logiky,... totální svoboda..., toto snění, při kterém jsem samozřejmě nespal, jsem potřeboval jako věc nutnou k lidskému přežití svému. Tam jsem se bez zábran, s totální svobodou, ovlivněn velice posledními zkušenostmi, se vzájemnou sympatií, oddával nekončícím souložím, milostným předehrám a souložím tak různorodým, v různorodých polohách, na různých místech, v různých krajích... ale nikdy jsem se nechoval jako primitivní zvíře, chvíle těchto mých snění obsahovaly také povídání si, láskyplné lichocení, neustále se obměňující způsoby a místa setkání, rozhovorů, jen můj subjekt touhy byl stále jeden a tentýž, ten jediný se v mých fantaziích neměnil. Brzy však nestačilo souložiti jen ve snech a pozorovati z povzdálí s nepopsatelným vzrušením onu ženu, o které jsem měl zprvu, spatřiv ji na obraze, ty nejčistší, andělské, platonické představy, kdy jsem byl fascinován trochu jinak její krásou, kdy jsem s estetickým požitkářstvím vychutnával krásu jejích rtů a očí... Po jejím fyzickém spatření však démonické šílenství ovládlo moji duši, která se poddala jak kůň kočímu a já, jak zpit pekelným vínem, ač nepoznav soulože fyzické, snil jsem o nekončícím milování, které nezná hranic času. Ale již nestačily jen sny, začal jsem chtít více, avšak neměl jsem vůbec ponětí, co a jak bych měl udělat, aby vše bylo krásné, nikoli zločinné.

Věděl jsem tehdy, kdy je možno ji potkati. To mě prozatím stačilo. Chodě každý den na Hradčany sedával jsem na náměstí v parčíku na lavičce, hledě při tom na Klášter bosých karmelitek, v kterém jsem vždy po osmnácté hodině hleděl s neurčitou prosbou v zraky Marie Elekty z Ježíše, velmi mne též zaujala architektura vedle pochmurně tyčící budovy vojenského muzea...

Miloval jsem svou samotu. Byl jsem v duševním styku s dávno mrtvými, místo ve fyzickém styku s živými. Lidé tajuplní, heroičtí, opředeni legendami pražskými, povstávali v mysli mé jako mí fiktivní přátelé. Prodal jsem se do metafyzických hloubek bytí jsa po boku sv. Terezie z Lisieux... Výhodou též bylo, že, znaje jednoho otce karmelitána od P. Marie Vítězné poznal jsem dobře davu utajované klášterní chodby a nasákl jsem v sebe mystického ducha rozprostřeného v místním ovzduší, které již tolik, tolik pamatuje...

Nevěděl jsem ještě vůbec určitě, co udělám, ale šel jsem jednou opět do ulice Husinecké, v době, kdy věděl jsem, že bych měl dle všeho potkali onu dívku, živou dívku, jejíž podoba jest tak věrně zachycena na Archerově obraze. Ač netuše, co vlastně udělám, srdce mi bušilo vzrušením, z kterého jsem se fyzicky i psychicky cítil jak v deliriu, neboť já jsem si uvědomoval, že jest zapotřebí Akce. Mé šílenství a touha dostupovalo vrcholu. Byl jsem zpocen a krotil jsem své chvění, krotil jsem své vzezření šílence, které jsem si uvědomoval... Náhle jsem ji spatřil. V tom momentu se mi tak sevřel žaludek, tak rozbušilo srdce, že se mě zatmělo před očima a zamotala hlava. Začínalo se stmívat v této rozkopané uličce plné zčernalých domův. Něco mě říkalo, nechoď k ní, tvůj život se změní, budeš někdo jiný. Ale nemohl jsem si pomoct. Chůzí jsem se k ní přibližoval, ve stavu, kdy jsem si připadal spíše jako ve snu. Cítil jsem blížící se orgasmus duše... Náhle jen centimetry nás dělí. Jemně ji uchopuji za loket, vhlížím do jejích očí a ve fázi výdechu zoufalým pološeptem pronáším: "Prosím vás..." Setkaly se oči naše... Náhle nastala neproniknutelná tma a já se cítil celý zdřevěnělý. Vše jsem připisoval svému vzrušení a šílenství, které tak bolí, je-li si uvědomováno osobou choromyslnou. Několik vteřin jsem jakoby cítil, že pode mnou není pevná zem. Jako bych se proměňoval v kámen, v něco neživého...

A náhle přišel zdrcující šok - ocitl jsem se doma. Ale kde? Na obraze!!! Já se ocitl na obraze!!! Já jsem byl teď ten, kdo objímá Marii!!! Bože, co si mysliti?! Hrůza a radost zuřily a tančily proti sobě v duši mé jak vlny na moři zachváceném bouří. Jsem-li zobrazený muž na obraze, jak to, že cítím a myslím? A kdo jest tedy ten, kdo jsem tedy ten já, kdo je tedy mé já, které toto vše zapisuje??? Kdo jsem ten já, který sedí též doma, který sedí živý na židli a upřeně obraz pozoruje? Cítil jsem, jak šílenství již netrpělivě čeká jak smrtka před postelí smrtelně nemocného...

Však vhlédnuv do knih středověké magie černé, já poznal, že lidskou bytost lze rozštěpit v několik stejně plnohodnotných bytostí... Byl to zásah boha, či ďábla? Otázky v duši mé kroužily, předurčeny k tomu, že nenaleznou odpovědi... Ač jsem byl bláznem v důsledku nepochopitelné, apriorní, idiografické zkušenosti, mé erotické šílenství již není. Neboť jsem ukojen. Jsem zároveň v obraze. Nastanuvší šílenství mystické bylo ale umocněno, lze říci, třetím druhem šílenství, o kterém bych ještě rád pohovořil.

Část druhá.

Jak vyhaslá slunce zářily tváře mé. Jak ztracené, dávno vyhaslé hvězdy, svítily zraky mé, kdy v duši mé představy blikaly o tom, jak krásné by bylo žít všedním, jednoduchým, normálním životem. Vzpomínky nelze vymazat či je přepsat jak nějaké v knize duše údaje...

Mému šílenství nebyl konec, ale šílenství mé nabralo zcela jiného charakteru. Počínaje se zajímat o středověkou mystiku ukončovanou vyvstávajícím nádechem barokní magie, zjevovaly se mi ve snech mé minulé životy. To by ještě nebylo nic až tak podivuhodného. Ale jak vše bylo mnou intensivně vnímáno! Jako by mě tak bylo kýmsi "vyšším" poručeno! Jak to na mne působilo! Už jsem téměř neexistoval v realitě. Nevnímal jsem vůbec, ale vůbec skutečnost a ta má nutná činnost v realitě probíhala zcela mechanicky. Ale někdy časové umístění mých minulých životů se prolínalo - a to věru jen přidávalo mému bláznivému zmatení.

Můj první minulý život mě byl naservírován ve snu asi takto: Byl jsem... ano, byl jsem sirénou v době antické. Možná jsem existoval jen v bájné pověsti. Starořecké mýty nám vyprávějí o těchto bájných bytostech, které měli krásnou dívčí tvář, dívčí tělo, avšak ošklivé ptačí nohy s pařáty. Ve shodě s básníkem Homerem /který tvrdil, že sídlí poblíže ukrutných mořských nestvůr Skylly a Charybdy/ jsem skutečně sídlil poblíž nich spolu s ostatními sirénami na osamělém ostrově v moři. Sedával jsem na květnaté louce a vyhlížel, až popluje kolem loď s veslaři. Když loď byla na doslech, začal jsem s nádherným zpěvem spolu s ostatními. Ten byl tak krásný, že veslaři s lodí mířili blíž a blíž, aby slyšeli - až omámení pustili vesla a loď přistála u břehu sirén nebo se rozbila o skalisko. Na ten moment jsme my - sirény - čekaly. Vrhly jsme se na zmámené námořníky a svými pařáty je rozsápaly. Kosti jejich předchůdců se bělaly po celé louce. Jen si představte tu podívanou! Poblíž nás - Skylla - zuřivý pes s šesti dlouhými krky - posedávala na skále nad mořskou úžinou a svými dlouhými krky vytahovala z přiblíživších se lodí plavce, které požírala. Charybdis třikrát denně ve víru pohlcovala obrovské množství vody, z ní polykala plavce a všechno živé a pak tu spoustu tekutin chrlila zpátky ven. Jen jedenkrát jsme se my - sirény vzdaly svých obětí. A to když bájní Agronauté pluli se zlatým rounem kolem našeho ostrova. Na palubě Agronautů byl Orfeus, syn boha Apollóna, největší pěvec řeckých mýtů. Tehdy nás Orfeus překonal svým zpěvem tak, že jsme zmlkly a samy naslouchaly božskému zpěvu. To bylo jen jednou jedinkrát... Co víc k tomu dodat, než že ten sen byl více než vzrušující. Je skutečně těžké představit si sebe jako sirénu.

Druhý sen, kdy se mi zdálo o mém minulém životě, byl, ač příšerný, tak také zajímavý. Byl jsem Chiméra. Opět jsem se ocitl ve starém Řecku, či spíše ve staré řecké mytologii. Je snad existence v báji méně existencí, než existence v reálném životě? Ne. Já jsem na příklad svým přátelům často říkal, že já nelžu, ani se nikdy nevytahuji. Pouze že nedělám rozdíl mezi tím, co sním a tím, co žiji. Neboť existence v jakékoli rovině jest především existencí se stejnými právy a diskriminace je v tomto případě stejně absurdní, jako diskriminace rasová. Ale abych se vrátil, byl jsem tedy onou příšernou obludou, netvorem, ano, byl jsem přímo ztělesněním hrůzy. Jak by také ne: mým otcem byl obr Tyfón, který měl sto dračích hlav a matkou hadí příšera Echidna. A já jsem vypadal dle toho: bylo lze rozeznati tři části těla mého: hlavu lva, trup divoké kozy a na konci hadí ohon s dračí hlavou. Seděl jsem /či seděla?/ ve skalní prohlubni v řecké Lykii, sotva se někdo přiblížil, vylezl jsem ven a sežehl ho plameny, které mi šlehaly z tlamy. Až Bellerofontés - ten mne dokázal porazit, ač mu musela poradit bohyně Athéna. Všichni se proti mně spikli. Po souboji s ním, kdy jsem vítězil bez sebemenšího škrábnutí, Bellerofontés upevnil na hroty kopí kusy olova a nakonec se mu podařilo vraziti je do chřtánů mých. Olovo se žárem v mé tlamě roztavilo a propálilo mě hrdla a vnitřnosti... Nebudu unavovati popisováním všech snův, jako byl na příklad malíř z doby baroka či středověký mnich. V devatenáctém století jsem byl neznámým spisovatelem, který v úzkém okruhu svých čtenářů proslul výrokem: "Já nežiji v realitě. Jsa plně oddán psaní povídek, žiji pouze a jen v nich, s nimi a JIMI."...

Všechny ty sny, nejen že na mne působily giganticky silnou intensitou, ale bylo jich tolik, že jsem byl ve stavu zmatení a šílenství zároveň a navíc jsem nechápal, proč jsem si tak jist, že to jsou minulé životy. A žádný děj neodehrával se v Praze, v Praze, kterou mám tolik rád... Hledím na obraz... Ničemu, ničemu nerozumím...

Vylíčím vám tedy ten svůj minulý, sněný život, který na mne zapůsobil nejvíce, ač se možná zcela neshoduje se zaznamenanými historickými údaji, což mi je úplně jedno...

Používá se rčení: "Otevřít Pandořinu skříňku" a znamená to otevřít cestu zlu. Budu-li teď hovořit o Pandóře, budu hovořit o sobě, neboť Pandóra, to jsem byl já...

Lidé odedávna věřili, že na počátku byl zlatý věk. Bible mluví o ráji v zemi Eden, v němž blaženě žili první lidé, Adam a Eva. Římský básník Ovidius líčí v Proměnách zlatý věk takto: Zlatý vzešel nejprve věk, kdy zákona, soudce, člověk byl prost a od sebe sám ctil věrnost a právo... Nebylo mečů, ni přílb, svůj život trávilo lidstvo bezpečně v lahodném klidu a vojska mu nebylo třeba. Od sebe sama vše též jim dávala svobodná země, ještě se netkl jí rýč a pluh ji nezranil dosud, člověk pak spokojen jídlem, jež poskytla příroda sama...

Podle řeckého mýtu Titán Prométheus daroval lidem oheň, naučil je vyrábět nástroje, stavět domy... lidé zpyšněli a chtěli se postavit naroveň olympským bohům. Zde začíná báje o Pandóře a její skříňce, ne nepodobná biblickému vyprávění o pramáti Evě, prvním hříchu a vyhnání z ráje. Vládce olympských bohů nemohl připustit rozmáhající se pýchu lidí. Chtěl je potrestat, ne však přímo - výkon trestu měl záviset na vůli a dalším chování lidí - ještě se mohli zachránit, ještě jim dal šanci. Nařídil svému synu, božskému umělci Hefaistovi, aby z hlíny a vody vytvořil krásnou dívku, které vdechl život. Pak požádal olympské bohy, aby ji obdařili půvaby: krásou, líbezností, svůdností... Tak vznikla žena "vším obdařená" - řecky: Pandóra. Ano, tak jsem tedy vznikl já. Ale všichni olympští bohové ji nepodarovali jen klady, bůh Hermés dal Pandóře kromě obratnosti i zvědavost. Potom z příkazu Dia zavedl Pandóru k Prométheovi a nabídl mu ji za ženu. Ale prozíravý Prométheus znal hněv Diův a svůdnou Pandóru nepřijal. Hermés ji proto zavedl k Prométheovu bratru Titánu Epimétheovi, jehož jméno znamená: dodatečně uvažující. Ten se přes výstrahy Prométhea do Pandóry zamiloval a vzal si ji za manželku. Zeus daroval Pandóře jako svatební dar nádhernou vykládanou skříňku, avšak s příkazem, aby ji nikdy neotevřela. Tady byla šance tehdejšího lidstva uposlechnout božského příkazu... Ani biblická Eva neuposlechla, když utrhla jablko ze zakázaného stromu poznání... Ta zvědavost! Co s krásnou skříňkou, když nevím, co je v ní? Ne - otevřít, alespoň pootevřít a nahlédnout! Pandóra trochu pootevřela víko. Ze skříňky se rázem vyvalilo na zem zlo: nepřátelství, nemoci, bída, závist a hned se rozletěly po světě. Pandóra skříňku zavřela. Bylo pozdě. Ve skříňce zůstalo na dně jediné - naděje...

Tak skončil, díky mě, blažený zlatý věk lidstva. Jako biblický ráj vyhnáním Adama a Evy. Od těch dob lidé bojují a strádají. Já jsem byl na vině, já jsem byl příčina a tragikomické vyústění bylo: žádná naděje... Ale něco jiného jsem pochopil. Tak jako naději ve skříňce nehledejme - naděje je skromná, trpělivá, je-li tam, nevyšla by ven, tak jsem pochopil, že naději nelze hledat v okolí, v dravých lidech, v čemkoli, co nás obklopuje: neboť naděje, naděje musí být v nás...

Naději nám nikdo nemůže vzít a to nám zakazuje býti melancholickými. A nyní se již mohu oddat šílenství, které jest ovšem pozitivního charakteru. Je po bouřce. Naučím se milovat život, každý jeho okamžik a to bude mé tiché, svaté šílenství. To je čtvrtá fáze šílenství. Hlubiny, do kterých se propadám, se prosvětlují. Měním tak svůj názor uvedený na úvodní straně, ne, nyní chápu, že vše je jen hra a jak se bude hrát, záleží jen na nás a já právě teď v sobě cítím změnu, neboť ji cítit chci. Dopisuji tento totálně zmatený deník, zapomínám na minulost, zkušenosti a vzpomínky a začínám žít pro budoucnost...

A i vy, drazí čtenáři, vemte si ponaučení z vyprávění o Pandóřině skříňce a nezapomínejte, že naděje není nikde než hluboko v nás, v nás musí být, neboť my ji vytváříme, abychom ji v sobě nosili a jí věřili. A nezapomeňte, že naděje umírá až tehdy, umíráme-li i my.

Napsat ohlas