Jan Říha

Romeo bez Julie

"Povídka o lidech, nikoli o ženách a mužích, povídka o lidské zbabělosti na jedné straně a lidské zkaženosti na straně druhé."

Matoušovi táhlo na třicátý rok, ale vypadal mladší. Jeho tvář byla ničím nevybočující z všedních obličejů, mírně oválná. Trochu vylezlé lícní kosti nezapřely slovanský původ. Hnědé oči byly jakoby hlouběji zapuštěny v obličeji, což ho dělalo atraktivnějším. Měl hnědé, malinko kolem krku se vlnící vlasy.

Matouš byl slušný člověk s dobrým vychováním, nikdy mu nechyběla kultivovanost. Nezapřel také vrozenou skromnost, k životu toho zas až tak moc nepotřeboval. Spíše plachý introvert, než společnost vyhledávající extrovert, i když lidé, s kterými přicházel do styku, tvrdili, že měl dobrý, anglický smysl pro suchý humor, leckdy černý. Byl ale nepříliš odolný vůči nástrahám života, trochu přecitlivělý, se sklony k sebelítosti, což k muži, pokud je skutečně chlap, rozhodně nepatří.

V poslední době se ale na Matoušově tváři začal objevovat čím dál tím víc smutek. Byl totiž svobodný, s nikým nechodil a děvče měl vlastně jen jednou v životě, když u něj doznívala puberta. Chodili spolu několik měsíců, abnormálně často se rozebírali, připravili se o ztrátu panictví a panenství... a rozešli se. On se projevoval jako rodinně založený člověk se sklony k žárlení, ona musela být neustále obklopena společností, pokud možno mužskou. Matouš nebyl typ člověka, který by si vychutnával onu svobodu, natož aby na ni byl hrdý. Chyběla mu žena. Scházela mu láska. Cítil jí v obě, ale neměl se o ní s kým podělit. Hluboko uvnitř zadržoval sopečnou lávu svých emocí a vybuchoval jen ve snech... Čím byl starší, tím více toužil někoho milovat a zároveň být milován.

Znal jednu dívku, nebo ženu, bylo jí dvacet pět let. Líbila se mu. Pracovala na poště a on tam poslední dobu chodil, jak nejvíce to šlo, jen aby jí mohl spatřit, aby s ní mohl eventuelně promluvit. Vymýšlel si nejrůznější záminky, posílal dopisy nebo pohledy všem možným lidem, od kterých měl adresy, kupoval si losy... jen, aby mohl být chvíli s ní. Uchvacovala ho svou krásou... Nosila cedulku s křestním jménem, takže věděl, že se jmenuje Eliška. Matouš smutně vyciťoval svou flagelační intuicí osudový fakt, že ona je tou pravou. Toto cítění ale probíhalo v oné euforii, která vládla jeho duši. A den ode dne byl ten vládce stále silnější... Eliška... Byla skutečně nádherná a okouzlující... Vždy pro něj měla úsměv, což je na pracovnici za přepážkou příjemně neobvyklý fakt, ale to bylo samozřejmě z diplomatické zdvořilosti, nikoli z osobní sympatie. To ale Matoušovi v jeho romantické zaslepenosti vůbec nedocházelo. Také si všiml její... určité energičnosti, suverénnosti, ale zdravé, což mu bylo o to sympatičtější, o co více to u sebe postrádal... Každý večer před spaním na ní myslel. Na její krásné oči, rty. Na její nádherné, delší, černé vlasy. I na její ňadra, která musela být, ač Eliška nebyla tlustá, velká. Na její vůni, kterou cítil. Na tón jejího hlasu, na výraz jejího úsměvu... Matouš cítil, že nikdy nezažil větší vzrušení, než když se jeho oči střetly s jejími...

Bylo v nich vše, co dělá mladou ženu atraktivní. A Matouš z toho skutečně až bláznil.

"Eliško!", často šeptal před usnutím a měl-li někdy v těch chvílích slabě puštěnou hudbu, nezáměrně podporující svým melancholickým zněním jeho tklivé roztoužení, z jeho očí občas vykanula zbloudilá slza, ke které ihned spěchaly další.

Matouš se jednoho rána probudil celý zpocený ze snu, který se mu zdál. Protože sen byl intenzivní, překrásný - o Elišce, nemohl uvěřit tomu, že se mu to jen zdálo... Nemohl snít krásnější sen... Byl v něm několik dní a několik nocí s Eliškou, dělali spolu vše, naprosto vše, od společného jídla, přes povídání až po milování. Zvláště ten sex si Matouš detailně pamatoval a to jen umocnilo jeho neustále větší a větší touhu po splynutí jeho duše a těla s duší a tělem Elišky... Aby se alespoň tělesně uklidnil, šel na záchod onanovat.

Vyšel z WC, umyl se v koupelně a tu dostal nápad! Napíše o tom Elišce. Napíše jí dopis! Odevzdá jí ho na poště. Ano! Za pokus člověk nic nedá a když věty dobře zformuluje... kdo ví!

"To je skvělej nápad!", zajásal Matouš a ihned, co našel tužku a papír, si ten dopis začal psát nanečisto. Trochu to potom proškrtal, upravil a nakonec přepsal úhledným písmem na hezký, hebký, obrázkem růže zdobený dopisní papír.

Několik dní jen a jen s Eliškou! Od rána do večera, od večera do rána... Matouš z toho posmutněl a roztouženě zavzdychal...

Když dopis dopsal, cítil se vysílen jako po namáhavé manuelní práci. Zpráva byla nakonec kratší, než původně zamýšlel. Ale Matouš si uvědomoval sílu slova, kterou by mohlo dlouhosáhlé rozžvanění se jen redukovat. Intuitivně zvolil familiérní tón a aby nebyl za blbého, něžného kolouška, ale za chlapa, zvolil záměrně úvod dopisu ve stylu "proč chodit dlouho kolem horké kaše". Věděl, že ženy mají rády rozhodné muže, o které se mohou opřít. Řekl si, že se vyvaruje čehokoli, co by připomínalo sentimentální kňourání... Tady je znění toho dopisu:

ZPRÁVA JEN PRO TEBE

Drahá Eliško,

chci ti jen napsat, co se mnou cloumá jak delirium tremens s alkoholikem. Víš, co to je? Sen. Sen o tobě. Jsem nesmělý člověk a proto volím tuto... seznamovací formu? Já ani nedokážu popsat, jak si krásná, stejně tak jako nemohu detailně popsat onen sen, vzhledem k tomu, že se skoro vůbec neznáme.... Klidně tohle po přečtení zahoď, nebudu se zlobit, pochopím... Chci ti jen říct- zdál se mi včera o tobě sen. A i když sen, jak známo, trvá jen několik sekund, tento se odehrával v časovém rozpětí čtyř dnů! Neuvěřitelné! Chodili jsme spolu a dělali jsme spolu všechno... stále jsme byli spolu... Ty a já... Ale ty jsi nebyla taková, jaká se mi jevíš ve skutečnosti (ač jsem si samozřejmě vědom, že je to jen můj subjektivní dojem), nebyla jsi taková... suverénní, nýbrž spíš trošku... úzkostlivá, snadno zranitelná a potřebovala jsi být "chráněna mužským křídlem". Připadalo mi, že ty vlastnosti ve snu, hlavně taková ta nesuverénní sebedůvěra, jsou tvé skutečné vlastnosti, ale to je pochopitelně jen moje intuitivní domněnka... Píšu ti to, abys to prostě věděla, protože to bylo emocionálně tak silné, že jsem se ráno probudil a nemohl uvěřit tomu, že to byl jen sen.

Zdraví tě tvůj oddaný ctitel
Matouš
P.S. Nech si tento dopis pro sebe, mohu-li tě prosit.

Jak to Matouš dopsal, dal dopis do obálky, zalepil a na hlavní stranu určenou pro adresu se známkou napsal velkými písmeny červenou fixou ELIŠKA. S dopisem šel na poštu, celý rudý ho u přepážky předal překvapené Elišce a rychle odešel. Hodlal přijít zítra dopoledne. Uvidí...

Do onoho druhého dne si Matouš myslel, že se zblázní. Na nic se nemohl soustředit, na nic a na nikoho jiného, než na Elišku, její eventuelní reakce, na nic jiného nedokázal myslet a hlavně čas, čas jakoby se zastavil, byl pomalý jak hlemýžď, vůbec neutíkal.

Když druhý den nastalo ráno (na ten den si Matouš vzal volno), považoval to za zázrak. Vstal, nasnídal se a šel se vykoupat do vany. Pořádně se vymydlil, umyl si vlasy, oholil se, decentně navoněl a oblékl do černých džín a bílé košile. S tlukoucím srdcem vyšel ven... S na poplach bijícím srdcem vcházel dveřmi do útrob pošty. Venku se mezitím dělal, nebo spíše udělal, krásný, teplý, letní den. Modré nebe bylo zcela bez mráčků a teploměr byl na dvaceti pěti stupních Celsia... Hezké počasí Matouše samozřejmě jen povzbudilo a ráznými kroky šel k přepážce, kde pracuje Eliška. Nikdo tam nebyl a Matoušovi na chvíli zatrnulo, protože ho vůbec nenapadlo, že by mohla mít třeba volný den, ale vzápětí si všiml, že... ano... Eliška se blíží, k okénku přepážky, na své místo... Blížila se k okénku přepážky a tudíž k němu. Trochu divně se tentokrát usmívala a najednou se nahlas, několikasekundově, škrceně zasmála. Její kolegyně jí následovaly. Matouše to zmátlo, nerozuměl tomu, takový průběh opravdu neočekával. Když se Eliška podívala do strnulé tváře nechápavě se tvářícího Matouše, nevydržela to a vybuchla v neuvěřitelně intenzivní smích, až se směrem k ní otáčelo těch několik málo klientů, kteří tam v té chvíli byli. Jako domino, smích, trochu cholerický a škodolibý, začal postupně bublat i na tvářích ostatních pracovnic pošty za přepážkou, a provokativně, štiplavě nabýval gigantických rozměrů.

Jedna vykřikla:

"Tak to jen ten Rómeo!", hihahihaha.

Všechny se smály jak puberťačky a Matouš jen stál, přimražen na místě, totálně ztrapněn, neschopen jakékoli reakce, jakékoli akce, jakéhokoli slova. Civěl na Elišku jak choromyslný, kterému se ve zlomku chvíle zhroutil domeček postavený z karet posledních nadějí... Byl příliš ponořen v ony neopakovatelné, bolestné okamžiky, které nikdy nevyprchávají z paměti, na které člověk z povahou Matouše nadosmrti nezapomene, než aby v těch chvílích plně pochopil, co to všechno vlastně znamená, že by měl nějak zareagovat a převést to celé třeba do humorné roviny. Pochopil to až mnohem později, až za několik dní, kdy večer u láhve vína zoufale vyciťoval svoji staromládeneckou budoucnost samotáře, který si již se ženami nebude chtít nikdy nic začít...

Matouš začal zcela mechanicky couvat směrem k východu, přičemž nechtěně šlápl na nohu jedné postarší, tlusté ženě, která vyjekla:

"Auu, dávejte pozor člověče, to ste snad opilej nebo co?"

To vzbudilo novou vlnu smíchu.

Matoušovi začaly cukat nervy ve tváři, začal pomalu natahovat, rázně se tedy otočil a vyběhl z pošty ven, střemhlav a bůhvíkam, hlavně pryč, lidé se za ním v údivu otáčeli. V jeho uších mu ještě několik hodin zněla ozvěna toho potupujícího výsměchu... Matoušovi tolik chyběl nadhled... a hlavně... nikdy nevyrostl ve skutečného muže... Ženské za přepážkami se přestaly smát. Bolely už je z toho obličejové svaly, ale bylo to pěkné zpestření nudné a únavné práce, to všechny shodně uznávaly.

Eliška zívla a zeptala se:

"Holky, jdu do Meinla, chcete tam něco koupit?"

Napsat ohlas