Jan Říha

STRACH.

Jednoho březnového večera seděl Jan Karas ve svém bytě, v kuchyni, popíjel pivo a snažil se zahnat své neustálé, abnormálně silné, bušení srdce. Jeho duši bez přestání svírala úzkost, ale těžko definovatelná, týkající se teoreticky možného, domnělého, budoucího zla, problémů, neštěstí, či jak to nazvat, ale nesouviselo to s ničím konkrétním, ba ani s něčím tušeným.

Podíval se z okna, byla již tma. Vzdychl, upil piva, když tu náhle uslyšel, jak na jeho zvonek, jsoucí přede dveřmi jeho bytu, někdo zvoní.

"Že by mě někdo přišel navštívit?", zapochyboval nahlas Jan. Nechtělo se mu věřit, že by za ním mohl přijít nějaký člověk za účelem návštěvy.

Potichu ztlumil rádio a poslouchal, jestli ten zvuk uslyší znovu. Třeba se mu to jen zdálo. Ale opravdu! Zase ten zvuk, který už tak dlouho neslyšel a skoro ani nepostrádal.

"Proboha, skutečně, nezdálo se mi to. Kdo to může bejt?", ptal se Jan cestou ke dveřím sám sebe. Opět se mu sevřel žaludek z automaticky pesimistické předtuchy, z neurčité, nepředvídatelné situace, z možné konfrontace, z vždy na padesát procent pravděpodobného problému. Když byl už u dveří, zalitoval, že nemá kukátko, aby si danou osobu mohl předem prohlédnout.

Otevřel dveře a před ním se ocitl už od prvního pohledu podivně vypadající muž, kterého sice vůbec neznal, ale přesto mu připadal povědomý. Okamžitě v něm vzbudil strach a respekt zároveň. Byl to pěkný hromotluk, měl černý plnovous a oblečen byl jak gestapák.

"Prosim, přejete si?", zeptal se Jan trochu podrážděně neznámé osoby.

"Jsem pan Strach", odvětil hlubokým hlasem cizinec.

"Pan Strach?", odvětil Jan a polkl na sucho. "A co ode mě chcete?"

"Přišel jsem za vámi v jedné neodkladné záležitosti... nepustíte mě dovnitř?"

"No dobrá, pojďte dál", řekl nepříliš ochotně Jan.

Uvedl ho do obývacího pokoje, kde se pan Strach pohodlně usadil do křesla.

"Nenabídnete mi něco k pití?", směle se zeptal pan Strach. Jan si až teprve nyní uvědomil, že Strachovy rty svírají dlouhé hřebíky, jakoby přilepené k dolnímu rtu, připomínalo mu to dělníky, kteří je hodlají v následujících chvílích použít a aby měli volné ruce, tak si je strkají do pusy.

Pan Strach si toho všiml a drze se zeptal:

"Proč na mě tak civíte?"

"Proč máte, kristepane, mezi rty ty hřebíky?"

"Buďte klidný, brzy se to dovíte, mohu si u vás zapálit?"

"Ne!"

"Vaše škoda... No dobrá, takže bychom mohli přejít k věci."

"Taky si myslím."

"Jak jste si jistě ráčil povšimnout, jsem pan Strach. To, co vidíte mezi mými rty, jsou skutečně hřebíky. A v náprsní kapse mého saka", řekl pan strach a začal v ní šmátrat, "v náprsní kapse mého saka mám toto kladivo", řekl a ukázal ho Janovi. "Vy na mě teď přestaňte civět", pokračoval, "rozepněte si knoflíky u vaší košile a odhalte svůj hrudník. Ihned!", energicky štěkl pan Strach.

"Pro-pro-prosím?", vykoktal ze sebe Jan.

"Přikázal jsem vám, aby jste si rozepl knoflíky u vaší košile a odhalil svůj hrudník! Není vám snad něco jasné?!"

"No..."

"Prosím?!!!"

Jan se cítil jakoby paralyzován neznámou silou, připadal si jak ve snu, jako by podléhal cizí a neznámé destrukční síle. Zrudnul, rozklepal se a začal ho polévat nepříjemný, štípající pot. Zcela mechanicky se jal uskutečnit to, co mu pan Strach rozkázal.když si rozhalil košili a obnažil z části svůj hrudník, nevěřícně, ale bez schopnosti jakékoli sebeobrany, sledoval,jak se k němu blíží pan Strach, jak pomalými pohyby levé ruky bere z úst první hřebík, jak ho pokládá, přičemž ostrá špička směřuje do těla Jana, k jeho hrudníku, jak do pravé ruky bere kladivo a jak do jeho hrudníku zatlouká první hřebík. Do oblasti srdeční...

"Patříme k sobě! Nechápeš to? Nepoznáváš mě? Já jsem tvůj!", stále méně zřetelněji slyšel Jan.

Když pan Strach zatloukl poslední hřebík, Jan vydechl naposledy a mrtev se skácel na zem. Krátce poté pan Strach potichu odešel a zavřel za sebou dveře.

Napsat ohlas