Marika

Chodíš po střeše ...

Chodíš po střeše a spíš.Zbývá ti rok a půl života.Zbývá ti rok. A půl života.Bez ní.A ty to víš.Víš to. Vrať se! Křičíš potichu,vyschlý krk pálí,máš žízeň?Vrať...se!Prosíš.

Pár minut před půlnocí.Chodíš po střeše a spíš. Tvůj vlastní stín za tebou plandá jako hadí celopal.Tvá kůže. Bledá. Papírová. Ještě si pamatuje doteky jemné,teplé dlaně,která hladila.Celopaly obětované bohům. Kam se poděly? Sny a touhy,které jsme spřádaly,spolu,jen my dvě. Nenávidíš svůj vlastní klín? Copak sis mohla kdy myslet,že ti patřím? Že jsem jen tvoje? Bez tebe...jsem nášlapek bláta na botě,pláčeš si do vlasů,teď krátkých,ježatých,ořezaných nožem. Proč?

Chodíš po střeše a spíš. Prána ti močí tvář místo slz. Ponížila jsi mě. Evo z ráje! Kočky naříkají.Jako děti. Když jsou si nejblíž...Ty jsi já,já jsem ty. Vrať se!Hoří ti v hlavě. Chtěla bys umřít. Teď hned.

Zbývá ti rok. A půl života.

Napsat ohlas