Marika

KARMA

Celou noc slabounce rumejchalo. Za městem buřilo.

Utekla jsem ven. Ani kouřit se tam nedalo. Každý zapálený cigáro hltalo kyslík nekutečně hladově. Na čerstvým vzduchu se vypalovalo mnohem líp. Sedla jsem si na schůdek, omočený od vodových jehliček, které smývaly prach z dlažebních kostek a vynucovaly si lesk matného chodníku. Surově. Až se v nich odrazila ulepená oranžová světla placatých lamp. Černá hmyzí tělíčka se tiskla na tlusté sklo - odtud ty napatrné, tmavé skvrnky. Museli být úplně smažení, broučci, rozpláclí na plastikových urnách. Rozbrečeli by mě. Proč tam lítají, když vědí, že z nich zbyde jen mastné kolečko? Bojí se TMY? Nechají se kvůli NÍ upéct za živa?

Kéž by už bylo ráno!

Sedla si pod dřevěný most, blízko řeky, na měkkou trávu. Z kapsy vyndala kus papíru a okousanou tužku. Zapálila si cigaretu. Nechala ji hořet volně v prstech. Zadívala se do vody: husté, tmavé, neměnné...

Číst ohlasy Napsat ohlas