Markéta Filipová

Moje první taneční

Když jsem jednoho dne našla babičku, jak se prohrabuje ve skříni, hledajíc nějaké šaty z mládí, trochu ve mně hrklo, ale zdržela jsem se komentáře a hlavně černých myšlenek. Když mi však zanedlouho maminka vyprávěla o krásách kulturních akcí jejichž součástí je tanec, hrklo ve mně podruhé a definitivně. Ke konci matčina proslovu totiž vrazila do pokoje babička, v jedné ruce šaty ve kterých se vdávala, v druhé ruce vítězoslavně třímajíc botky z první republiky a pravila:

"Markéto, čekají Tě taneční".

Probrala jsem se až v obýváku pod stolem, na kterém stál lékař a poněkud roztřeseným hlasem sděloval drahému rodičovstvu, že takhle vážný epileptický záchvat ještě neviděl. Já však neprodělala záchvat této choroby, nýbrž vzteku nad beznadějností své situace. Vylomené dveře, zničený porcelán po pratetě Evženii a okousaný divan budiž mým svědectvím.

Moje argumenty a protesty byly jako vždy k ničemu, a tak jsem o týden později vystrojená jako strašák do zelí stanula před sálem ze kterého se linuly tóny čtverylky. Letmým pohledem skrz klíčovou dírku jsem zjistila, že jdu poněkud pozdě, jak jinak. Nebylo to však vinou mé nedochvilnosti, ale tím, že křehké dívce trvalo poněkud další dobu nacpat dvě kypré dámy do špajzu a zabránit tím doprovodu její osoby.

Nesměle jsem vklouzla dovnitř. Pohledy všech se upřely na opozdilce. Taneční mistr, který právě předváděl kozáčka, zahlaholil:

"A hle, kdopak to k nám zavítal. Zdrasťvujte, dívčico ukrajínska".

No jistě, kdo by si mně nespletl s děvuchou z této vyspělé a prosperující země, babiččina móda vždy obdivovala tyto směry. Především pak emigrantku tetu Mařku, která nám pravidelnými zásilkami obohacovala šatník o věci vskutku moderní a kvalitní. Mistr tance přihopkal ke mně kroky připomínající eléva z Labutího jezera a pravil:

"Co kdyby slečna předvedla několik tanců země, odkud pochází?"

"Pochybuju že Tvůj mozek, poznamenaný ohnivou vodou zná lambádu a hula hula"

pípla jsem nesměle a prchla do kouta. Snad budu mít chvilku klidu přála jsem si vroucně. Ale ouha. Najednou se rozezněla hudba vybízející k promenádě, padl na mě skin a v odéru slivovice jsem vytušila zásadní otázku:

"Smím prosit, slečno?"

To co na mně leželo mi vyrazilo dech nejen tíhou svého těla, ale i vizáží. Takovou karikaturu můžu potkat snad jenom já na svých prvních tanečních, pomyslela jsem si. Vyhrabala jsem se zpod toho přízraku a vzchopila se na zamítavou odpověď. Vidouc, že se monstrum zvedá a hodlá mne následovat, podkopla jsem mu nohy a jala se prchat. Cestou jsem se pohrdavě ušklíbla na mistra tance který marně hledal v rusko-českém slovníku pojem lambáda a vyrazila ven na čerstvý vzduch. Noční obloha plná nepřátelských mimozemských talířů klidně spočívala na svém místě, náš dům rovněž. Když jsem dorazila tmavou chodbou plnou zvláštních zvuků až k našim dveřím, ulevilo se mi velice. Mamku s babičkou jsem našla spokojeně spát v bedýnce brambor, v obýváku vytvořila jsem hranici na které upáleny zhynuly babiččiny svršky a ráno jsem vyděšenému rodičovstvu sdělila, že raději budu nekulturní, tance neznalý barbar, než se ještě někdy nechat urazit zkostnatělým tanečním mistrem. Společně jsme sklidily následky nočního upálení garderoby, a od té doby panuje v naší spořádané rodině klid a mír. Ovšem jen do té doby, než se v rozhlase po drátě ozve přátelský hlas pana Vocáska, vybízející mladé slečny a muže k přihlášení do kurzu tance a společenského chování...

Číst ohlasy Napsat ohlas