Martin Hansel

O studentovi zenu

Mladý student zenu seděl ve své cele a meditoval. Přesněji řečeno, oprošťoval se od svého dosavadního života. Do rukou bral každou svoji vzpomínku jako kus drnu právě vyrýpnutého ze země, pozoroval ji ze všech stran, od kořínků přes drobné kamínky uvízlé v hlíně až po zelené výhonky, a odhazoval ji do hluboké propasti, kde měla navždy zmizet. Vědomí, že ničí celý svůj život, jej naplňovalo zvláštním uspokojením, jakousi téměř škodolibou radostí podobnou stavu průměrného básníka, který se po letech odhodlá spálit sbírku nikdy nevydaných špatných básní.

Odpoledne sešel dolů z kopce, aby na trhu ve vsi nakoupil zeleninu. U stánku staré trhovkyně vybíral zelí, saláty a svazečky pórku a pokoušel se nevnímat neustálé babino žvanění. Nepřeslechl však, když ho pozvala na čaj. Už několik měsíců nepil nic jiného než studenou vodu. Věděl, že se čaje napít nesmí, protože by to byl zakázaný požitek, který by navíc narušil cyklus jeho meditací. Touha ho ale přemohla, proto zavrčel, že malý šálek by si dal.

Sedl si na podlahu malé verandy a prohlížel si neuměle načmárané kresby, rozvěšené po rákosových stěnách. Rozhrnul se závěs a na verandu vstoupila malá holka nesoucí podnos. Ztuhl. Srdce se mu rozbušilo a hlavou mu projel povel "Uteč!". Vzápětí si uvědomil, že to neudělá, ani kdyby mu to nařídil jeho mistr, a že - a to byla hrozná myšlenka - je celé jeho úsilí o dokonalost v háji. Hned se ale začal chlácholit, že se přece ještě nic nestalo a že vůbec nic neznamená, když si prohlédne dívčiny drobné kotníky.

Nezůstalo však u kotníků. Od prstíků na nohách začal studentův pohled šplhat po tenkých lýtkách výš, k dlouhé šedé košili, která dívce spadala z ramen a zahalovala drobná prsa se špičatými bradavkami, úzký pas a ne zrovna široké boky. Pak si prohlížel jemné ruce, jak připravují čaj a občas prohrábnou dlouhé černé vlasy; nejvíc času však věnoval zkoumání její tváře. Měla uzounké obočí, spíš dvě tenké čáry nad hnědýma mandlovýma očima. Mezi hubenými tvářemi s výraznými lícními kostmi vystupoval špičatý nosík a pod ním se chvěly lehce pootevřené smyslné rty.

Studentovi se třásly ruce tak, že skoro nebyl schopen vzít si od holky nabídnutý šálek.

Čaj vypil rychleji než bylo nutné, zvedl se, vzal zeleninu a mlčky odešel.

Druhý den ráno byl u mistra. Seděli spolu (tiše) asi hodinu. Pak mistr řekl: "Té holce je patnáct, neumí číst ani psát a ty kvůli ní zničíš vše, čeho jsi dosáhl. I kdybys ji už nikdy neviděl, budeš na ni myslet. To ale nesmíš. Myšlenku na ni musíš zničit stejně jako vše, co ti zůstalo ze vzpomínek na dobu, než jsi přišel ke mně. Zapomeneš na ni. Čtrnáct dní nevyjdeš ze své cely, nebudeš jíst a pít budeš jen tolik, abys neumřel. Pak se stav, uvidíme.".

Jak mistr řekl, tak student udělal. Seděl celé dny a noci s nohama zkříženýma a umrtvoval se. Snažil se přesvědčit vlastní tělo, že není. Bezvýsledně. Pořád na ni myslel.

Po dvou týdnech mu mistr řekl, že to nemá cenu, ať jde kam chce, mnichem už není a nebude. Student běžel do vsi a vpálil (bez pozdravu) rovnou do stánku staré baby. "Kde je ?", zeptal se. "Odjela k rodičům", baba na to. "Kdy se vrátí ?". "Nevím, asi nikdy". "Kde bydlí její rodiče ?". Trhovkyni to přestalo bavit a poslala studenta k šípku, víc že už mu neřekne.

Student nějaký čas bloudil po Číně a živil se jako ranhojič. Většinou však jenom žebral. Holku nenašel a jinou ženu nepoznal, ani nechtěl. Jednou v noci ho přepadli lupiči a ubodali ho.

Napsat ohlas