Miroslav Krupa

Je libo kousek ledu?

Měla jsem dnes klidný spánek a po ranní vlažné sprše jsem docela fit. Beru si na sebe žluté tričko se zelenými proužky, žlutou sukni těsně nad kolena, fialové ponožky a žluté boty. U zrcadla, které mi zabírá téměř polovinu pokoje, se učešu a jdu se nasnídat. Dnes mám vajíčka, smažená na másle, francouzský chléb a teplé kakao. Po snídani jdu opět do koupelny, kde si beru do ruky nůžky a cítím, jak mne ten kousek kovu chladí. Dám si je tedy do obou dlaní a dýcháním se je snažím zahřát. Když se mi to částečně podaří, zlehka přejíždím prstem po ostří. Je to dobré, říkám si. Moc dobré. Pomalu si odstřihávám kousek palce na levé ruce. Jde to velice snadno, protože nůžky jsou opravdu moc dobře nabroušeny. Pak přijdou na řadu další prsty. Když se později na ruku dívám, tak mám z toho, co jsem udělala, moc hezký pocit. Zároveň však cítím zvláštní mrazení nebo spíš brnění v místech, která jsem si odstřihla. Ještě se naposledy dívám do zrcadla a vyrážím na výlet. Asi v půli cesty si uvědomuji, že jsem dnes zapomněla doma svačinu.

(před 1997)

Napsat ohlas