Miroslav Med

Nepochopitelný příběh jednoho nadějného mladého inženýra, který se zachoval poněkud nepřístojně, ale zase se to snažil napravit

Dnes se ze mě stal inženýr. Léta tvrdé práce a náročného studia tak byla konečně zúročena a já se mohu těšit, že vyměním spousty nudné teorie za zajímavou a dost možná dobrodružnou praxi.

Svůj úspěch jsem samozřejmě jaksepatří zapil se svými přáteli v hospůdce a nyní kráčím, pln nadšení, hrdosti a euforie, centrem města a častuji kolemjdoucí sebevědomými pohledy. Zatímco někteří uznale pokyvují hlavami, jiní jen smutně sklopí zrak a dělají, že mě nevidí. Mně je to však jedno. Jsem vzdělaný perspektivní mladý muž na úrovni, a tak tyto frustrované chudáky hrdě přehlížím.

V hlavě mi zní jediné slovo. „Inženýr!“ jak vznešený a libozvučný výraz! Zkratka Ing se před mým jménem bude také určitě skvěle vyjímat. „Inženýr Karel Máslo, těší mě,“ řeknu si zkusmo a už se vidím, jak se budu takto zcela běžně představovat. Poté si představuji všechny ty vily, jachty, bouráky a krásné ženské, kterými budu jistě brzy zcela beznadějně obklopen.

Z veselé nálady mě vytrhne až pohled do davu. Chvíli zaostřuji zrak, abych zjistil, zda-li vidím správně. Ano! Je to tak! Blbec! V davu spatřím opravdového a nefalšovaného blbce. Ukázkový exemplář, jako vystřižený z učebnice. Čepice s kulichem, svetr zakasaný do vytahaných tepláků, prořídlý puberťácký knírek, vlasy ulízané na patku a hlavně to, co mě irituje nejvíc – přitroublý, bezstarostný a výsměšný výraz. Aby toho nebylo málo, blbec se zastaví, strčí ukazováček do nosu a začne vytrvale šťourat. Celou tu dobu na mě pitomě civí a pochechtává se. Očividně se mě snaží vyvést z míry. Ač právě takoví kreténi mě dokáží rozzlobit k nepříčetnosti, nyní je již pod mou úroveň, abych se jimi jakkoliv zaobíral. Se skřípáním zubů projdu okolo blbce a pokračuji ve své cestě domů.

Vzpomenu si na svá léta na základní škole. Měl jsem velké problémy se šikanováním spolužáků. Nikdy jsem neměl rád násilí, dokonce by se dalo říct, že se mi příčilo. Ale pokaždé, když jsem takového blbce spatřil, jsem zkrátka neodolal a řádně ho zmydlil. Svého činu jsem pokaždé velmi litoval a zapřísáhl se, že už se to nikdy nestane, jenže pokaždé, když jsem spatřil další takové individum, zmydlil jsem ho zase. Tyto chutě mě pronásledovaly i na škole střední a vysoké, ale to už jsem se dokázal ovládnout. Tam stačilo blbce častovat nenávistnými pohledy a vyhýbali se mi sami.

Brzy zjistím, že blbec, kterého jsem před chvílí potkal, jde za mnou a vždy, když se ohlédnu, se dosti pitomě zašklebí. Pokračuji stále v chůzi a protože nechci vyvolat žádný konflikt, přestanu se dívat za sebe, myslím na příjemné věci a pozvolna zapomínám, že za mnou nějaký blbec je. Když už jsou mé myšlenky úplně jinde, všimnu si, že jde najednou přede mnou, neustále se otáčí a pokračuje se svými kreténskými úšklebky.

Vrhnu na něho tak nenávistný pohled, že by to porazilo levharta, jenže na tohoto blbce nijak nezafunguje. Chvíli zkouším další varianty nenávistných pohledů, avšak žádný se neukáže ani jako částečně úspěšný. Skřípaje zuby a se zaťatými pěstmi ho doženu a ačkoliv už i tohle je pod moji úroveň, utrousím na jeho adresu pár ošklivých výhružek. „Jestli mě hned nenecháš na pokoji, vydloubnu ti oči a donutím tě je posvačit!“ zkusím to. Neúspěšně. „Vytrhám ti střeva a oběsím tě na nich!“ zkusím to znovu. Neúspěšně. „Vyrvu ti srdce z těla, naplním ho tvýma výkalama, obalím tvým skalpem a strčím do mixéru!“ zařvu naposledy, ale blbcův škleb nabírá snad ještě provokativnějších rozměrů než doposud.

Ač se tomu potupnému aktu bráním, seč mohu, nakonec se moje pravačka stejně vymrští a přistane přímo na blbcově rypáku. Ten elegantním obloučkem dopadne na zem. Jeho výraz je najednou vyděšený a on začíná natahovat. Opět si vzpomenu na svá léta na základní škole. Docela jasně si vzpomínám, co mě u svých obětí vždy dohnalo k absolutní nepříčetnosti. Natahování. To se mi vždy zatmělo před očima a já mlátil a mlátil a kopal a kopal, dokud jsem ze sebe všechnu zlost a nenávist nedostal. Stejně jako teď.

Brzy si však uvědomím, jak potupně a hloupě musím před svými spoluobčany nyní vypadat a nechám blbce být. Lidé okolo mě utvořili kruh a zaraženě na mě civí. Pěkný trapas. Šok mě ale čeká, když pohlédnu blbce. Leží nepřirozeně zkroucený na zemi, je celý od krve a usedavě pláče.

Uvědomím si, k jak hloupému a primitivnímu řešení jsem se odhodlal. Docela upřímně pochybuji, že by si někdo z přihlížejících tipl, že jsem vzdělaný člověk, natožpak inženýr. Objeví se však i nečekaně cit, který jsem již dlouho necítil. Lítost. Když vidím beznaděj a úzkost v blbcově obličeji, začne mi ho být líto. Pokleknu k němu a začnu se omlouvat. On však začne plakat ještě více a já spatřím v jeho očích strach a ponížení.

„Bože, co jsem to jen udělal?! Copak má tak chytrý a uznalý člověk, jako já, tohle zapotřebí?! Co tak čumíte?! Klidně přihlížíte hnusné a bezbřehé agresi a očividně se tím bavíte vy bezcitné hyeny! Zavolal tomu chudákovi někdo z vás alespoň doktora?!“ rozeřvu se na přihlížející. Ti se začnou nesměle ošívat a za chvíli se rozejdou.

Zavolám doktora sám a snažím se pokračovat v cestě domů. Dobře si uvědomuji, že moje pohledy nyní jistě ztratily hodně ze své hrdosti a sebevědomí. Poznávám to i podle toho, že i pohledy kolemjdoucích už nejsou jen uznalé a stydlivé, ale některé i drzé a pohrdavé.

Stále musím myslet na svůj hnusný nelidský čin. Na to, jak jsem surově zmlátil nebohého slabého chudáka. To je tedy hrdinství. Kdejaký primitiv by se po takovém činu musel propadnout hanbou. A co teprve rozumný a inteligentní člověk? Ne! Takhle to nejde! Nejlepší bude, když se sám půjdu okamžitě udat na policii!

Policejní stanice je naštěstí po cestě a já bez váhání vejdu do jejích útrob.
„Dobrý den, přejete si?“ zeptá se mě vrátný.
„Chtěl bych nahlásit závažný trestný čin!“ oznámím dotyčnému.
„Druhý patro, třetí dveře napravo“ utrousí vrátný znuděně a já kráčím po schodech vstříc své občanské povinnosti.

Ve druhém patře mě jeden z policistů usadí do své kanceláře, kde mu sdělím, že chci nahlásit trestný čin.

„Vaše jméno?“ zeptá se policista.
„Inženýr Karel Máslo, těší mě!“ vychutnám si tu libozvučnou větu.
„O jaký trestný čin se jedná, pane Karel?“
„Inženýr Karel,“ opravím policistu.
„Tak dobrá pane inženýre Karle, jaký trestný čin chcete nahlásit?“
„Ublížení na zdraví a nemusíte mě oslovovat inženýre, nikterak na tom nelpím“
„Dobrá, co se tedy stalo?“
„Na ulici jsem za bílého dne surově a bezdůvodně zmlátil nevinného člověka.“
„Vy?!“
„Ano, pachatelem jsem opravdu já. Já vím, je to trochu divné u tak vzdělaného člověka.“
„Chápu správně, že se snažíte nyní sám sebe udat kvůli spáchání trestného činu?“
„Samozřejmě! Spáchal jsem závažný přestupek a tíží mě svědomí, proto žádám spravedlivý trest!“
„Poslyšte, nejste blázen? Víte aspoň, jak se oběť jmenuje?“
„Nevím, to snad není podstatné!“
„Mohu vás zatknout jen v případě, že oběť dosvědčí, že jste ji opravdu zbil. Víte aspoň, kde by se oběť mohla nacházet?“
„V nějaké nemocnici, ale nevím v jaké. Volal jsem záchranku, ale kam ho odvezli, netuším.“
„Vy jste mu ještě zavolal záchranku? Vaše výpověď se mi zdá nedůvěryhodná. Zmlátil jste vůbec někoho člověče, nebo si tu ze mě utahujete?“
„Zmlátil! Podívejte, mám na rukách ještě krev!“
„Může být klidně vaše.“
„Ale není! Udělejte rozbor!“
„Rozbor krve je drahý a děláme ho jen výjimečně.“
„Trvám na tom!“
„Vypadněte odsud.“
„Ale já jsem spáchal trestný čin! Jsem zločinec! Nemůžete mě odsud jen tak vyrazit!“ vykřikuji naštvaně, dokud mě dva svalnatí policisté nevyhodí z budovy.

Přemýšlím, co je to za zvrácenou zem, když lidé, kteří mají za úkol zajistit bezpečnost pro její občany, jen tak propustí zločince, který je navíc tak svědomitý, že se sám udá. Jenže čest ani svědomitost se dnes již zřejmě nenosí. Nebo snad mají policisté lepší pocit, když zločinci zatloukají a mohou z nich pravdu vymlátit? Nevím, ale takový systém mě velmi znechucuje a znepokojuje.

Je více než jasné, že budu muset vzít zákon do svých rukou a o spravedlnost se postarat sám. Starý zákon hlásá „Oko za oko, zub za zub“, to se mi líbí. Měl by mě také někdo pořádně zmlátit.

Poprosím pár kolemjdoucích, zda-li by se tohoto úkonu neujali, ale žádný se k ničemu nemá. Je mi jasné, že na to musím jít jinak. Usednu na obrubník a přemýšlím, když okolo projde pár holohlavých mladíků v těžkých černých botách s bílými tkaničkami, maskáčových upnutých kalhotách a černé bundě, zvané bombr. „Hej, kluci!“ křiknu na ně. „Ať žijou hippies a černoši!“

Číst ohlasy Napsat ohlas