Obalená topinka

Děda

Můj děda rozhodně nepatří do kategorie normálních lidí. Ostatně to samé si myslí i o ostatních. Je neobvykle vitální. Loni na jaře se účastnil fotbalové exhibice seniorů, dal dva góly a na jeden přihrál. A to byl v brance. Na svůj věk je to poměrně slušný výkon, za který by se nestyděl ani brankář Schmeichel. Zajímavé je, že ačkoli je přes vysoké stáří neobyčejně výkonný až produktivní, odmítá veškerou manuální práci řka, že to namáhá jeho bolavé klouby. Ovšem pokud já vím, tak s klouby nic nemá, což je podivné, protože podle jeho slov se zamlada i v sychravých podzimních měsících proháněl v košili a kraťasech na motorce.

Děda je člověk, který není spokojený v žádné době a za žádného režimu. Proto není s podivem, že za svůj život seděl v osmi vězeních. Za rakouské monarchie, za první republiky, kdy se aktivně účastnil demonstrací, ačkoli byl prý velice dobře zajištěn (což mu nikdo nemůže vyvrátit, protože nikdo takový už nežije). Byl v koncentráku za nacistů a v koncentráku za komunistů. Za okupace byl s komunisty, za komunistů vyzýval tatíčka Masaryka a dnes by byl rád, kdyby se obnovila habsburská monarchie.

Nikdo přesně neví, kolik mu je doopravdy let, a podle slov mého otce by se nikdo nedivil, kdyby se zmínil o tom, jak s Napoleonem dobýval Slavkov.

Jeho vyprávění o starých časech je velmi poutavé. Bojoval prý v obou světových válkách. Za Rakousko nastoupil na východní frontu, odkud přeběhl k legionářům. V roce 1922 se dostal domů, oženil a stal se dobře situovaným bankovním úředníkem. Na začátku války seděl v Mauthausenu, poté nastoupil k Wehrmachtu, znovu na východní frontu, odtud přešel k Vlasovcům a od nich utekl ke Svobodově armádě, protože ho u Vlasovců tlačily boty. V roce 1948 opustil republiku, aby se do ní vrátil jako agent-chodec. Byl chycen a nějaký čas strávil v koncentračním táboře Jáchymov. Když z něho vylezl, vstoupil do strany. Po sametové revoluci z ní vystoupil, nepřestávaje nadávat na režim.

Děda ze živil všelijak. I ve svém důchodu byl velmi aktivní a podnikavý. Pokoušel se dokonce chovat prase v panelovém domě. Chlívek zřídil ve své drátěné sklepní kóji. Po týdnu našel prase mrtvé. Někdo ho ubodal skrz díry v drátěné kóji zašpičatělým kopím. Na policii to ale raději nehlásil, protože měl obavy ze sousedské msty.

Můj strýc o dědovi prohlásil, že ho ten starý ochmelka přežije. Měl pravdu. strýc umřel v požehnaném věku 80ti let. Na pohřbu kmet o svém synovi suše prohlásil: ,,Máčka, ti mladí dneska nic nevydrží". Otec se po této památné větě začal obávat, kdo bude dědit rodinné jmění. Jestli děti po dědovi, nebo stařík po dětech.

Dědoušek nikdy nebyl pesimista. Věřil, že se dožije třetího tisíciletí a taky se dožil. Když při silvestrovském přípitku děda prohlásil: ,,Žil jsem ve dvou stoletích, právě vstupuji do třetího a už se těším na to čtvrté." upustil otec skleničku, která se s hlasitým třískotem rozbila, a omdlel. Dodnes ani na chvíli nezapochybuje, že se děd dožije dvaadvacátého století a to ho silně deprimuje.

Když se tehdy otec svalil na zem, milovaný dědeček se nad něho sklonil a pronesl: ,,Máčka, ti mladí dnes nic nevydrží. To za Napoleona, před Slavkovem".

Číst ohlasy Napsat ohlas