Kostěj

Tramvaj plná vzpomínek

Vůbec mne nějak nezaujal letící Gagarin do vesmíru... nějak mi unikají velikonoce, ale faktem je, že jaro je tady a je krásně.

Po ránu, kdy jsem zpracovával agendu literární soutěže, jsem se odpoledne vykoupal a zaskočil do města.

Nějak jsem sice nechápal, co se to venku děje a v tramvaji jsem si četl Fernauovo pojednání o Římských císařích, tak jsem vnímal kolem sebe drobnosti.

Předně jsem si všiml už doma u zrcadla, že skráně pomalinku mění barvu ve středněvěkou šeď. Pro normálního chlapa je to vyznamenání, ale pro buřiče a revolucionáře to je opravdový pád do hlubin.

Místo hrdé smrti na barikádách zestárnu jako nějaký stárnoucí a myšlenkově pomalý politik z vládnoucí strany.

Pak jsem si v tramvaji uvědomil, že je krásné jaro a že mám svět rád. Rád stojím a pozoruji lidi kolem sebe. Už nepotřebuji třást kaštanem, abych zjistil, jestli je strom plný plodů a nepotřebuji lézt do koruny,abych si dokázal, že jsem hrdina.

Nějak jsem prodal nároky na pravdu a vyměnil je za touhu pochopit sám sebe a smysl času pro jedince.

Seděl jsem naproti babičce v tramvaji a ona najednou vyndala fotografii z tašky. Třesoucí se rukou mi ji podala a řekla: "Byl vám celý podobný..."

Nechápal jsem kdo, ale pak jsem se zadíval na fotografii a tam stál hubený muž a usmíval. Nevím jestli mi byl podobný, ale marně jsem hledal slova. Stará paní seděla a pohled se jí mlžil.

"Myslíte, že mi je podobný?"

Usmála se a na chvilku zamyslela.

"Odešel jednou za války a už se nevrátil. Zemřel v Terezíně. Na stěně jsem tam od něj našla vzkaz."

Hlavou mi proběhla vzpomínka na Terezín.Tísnivé ticho pietního místa. Všude plno bolesti.

"To mě mrzí..."

"Mladíku, nemusí. Padesát let chodím po ulicích a hledám ten obličej. Víte, milovala jsem ho, moc jsem ho milovala. Vzala jsem si ho ve čtyřicátým, bylo mi osmnáct a tatínek nám vystrojil veselku a za týden zmizel."

Třesoucí se dlaní si utřela slzu.

"Hrozná doba ta válka..."

"Hrozná mladý pane, hrozná. Ale celý život jsem litovala, že jsem ho nepolíbila, celý život..."

Stará paní seděla a plakala. Hlavou mi běžely milióny myšlenek. Vnímal jsem vítr venku na ulici. Cítil jsem plačící holčičku na chodníku a běžícího poslíčka za roh domu.

Zvedl jsem se a pohladil starou paní po tváři. Pak jsem se naklonil a políbil babičku na ústa. Cítil jsem její vůni a vnímal každý pór její zestárlé kůže. Po tvářích jí padala kapka za kapkou.

Otočil jsem se a vystoupil z tramvaje. Na ostrůvku pobíhalo splašeně několik lidí. Tramvaj chvilku stál a stará paní přilepila dlaň na sklo a najednou zabzučely kola na kolejích a tramvaj zmizela.

Dneska byl krásný jarní den.

Číst ohlasy Napsat ohlas