Kostěj

Víš, lásko, pomalu svítá... 1

Je to 15 hodin 36 minut, co jsem odešel a tebe nechal pod teplou dekou samotnou. Nemohl jsem dál. Chtěl jsem být sám. Vím, že nechápeš, ale byť nikdy neříkám nic kategoricky, nevěřím, že tě budu mít šanci kdy vidět. Nezbývá než doufat v osud, lásko.

Když mi večer prsty něžně protékaly tvými vlásky, nevěřil jsem, že je možné být bez tebe. Tvé sladké švitoření mi motalo myšlenky a já nechápal, jak mohu být tak nejistý sám sebou.

Pohádko moje, milionkrát jsi byla zlodějkou mých snů a statisíce vteřin jsi mi ukradla, já se potácel na okrajích své paměti a hledal cestu zpět do tvé náruče.

Když jsem ji našel a seděl naproti tobě, jemným dotekem hledal spojení s tvým kolínkem, které vysílalo něžné impulzy malého spiklenectví, byl jsem u vytržení. Nechápal jsem prostor ani čas, neslyšel jsem zvuky, viděl jen tvůj obličej tisíckrát vyrytý do mé paměti a přesto originální. Odloučením, samotou i touhou, lásko. Víš, i vůně má svou paměť, ta tvá si pamatovala, jak ji zbožnuji a vrátila se mi zpět.

Splynutí, snad každým momentem jsem já hledající dychtil po tom našem a najednou tě mám naproti sobě. Šťastný plný naděje a očekávání. Silný a rozněžnělý. Nedoufal jsem, pohádko moje, že tě kdy uvidím, že tě kdy budu svírat ve svém náručí. Teď jsi naproti mě a já drtím ve své dlani tvou ruku a cítil jsem, jak si musím odskočit utřít nervózní obličej.

Švitořila si a já cítil tvou nervozitu, suché ruce a strach z toho zjevení. Číšník nechápal, proč nám oběma padá peněženka pod stůl.

Večer, když si zabouchla dveře a já se směl poprvé dotýkat mé něžné a sladké, mi ukradl dech, lásko. Nejkratší cesta do bílého moře byla jedinou spásou, lásko.

Minuty dlouhých doteků, kdy hledal jsem cestu našich něžností tolikrát slíbených i prožitých v mřížoví vlastních myšlenek, mi ukradly dech, lásko. Jsi můj nejněžnější sen.

Říká se, že muž trpí fóbií, když není první. Mám opačnou fóbii - chtěl bych, aby jsi byla první i poslední ty. Pochopil jsem, že ty statisíce doteků byly absolutně zbytečné. Chci jen tebe, lásko.

Sotva noc přikryla tvé tělo a pravidelný dech mi tě ukradl do jiného světa, dostal jsem strach, miláčku. Cesta byla dlouhá a já s nocí ztrácel odvahu si tě ukrást jen a jen pro sebe. Sedl jsem si na zem a pozoroval proud tvých vlásků, jak stéká po polštáři a na mé předloktí.

Tiše jsem se zvedl a nejdřív mne napadlo se projet noční tramvají. Spící zevlouni rytmicky se kymácející ve mně vyvolávají ještě teď spousty myšlenek. Odkud jsem k tobě došel a kde skončím, mám já právo něco chtít? Nevím, ve svém štěstí, že jsem ho našel, jsem si najednou uvědomil tu samotu, lásko.

Podáš mi ruku, ať smím přejít most, sám na něj nemám moc odvahy.

Adam

Číst ohlasy Napsat ohlas