Kostěj

Víš, lásko, pomalu svítá... 2

Už je to devět dní a 22 hodin co jsem opustil to, co je pro mne nejmilejší na světě. Lásko, moc se mi stýská, ale vrátit se nesmím.Hledám cestu sám v sobě, ale přesto jsem jen tvůj, lásko, i když tě už nikdy nespatřím.

Lásko, tak dlouhá doba nedokáže ukrást ani jednu myšlenku na tebe. Jsem pořád s tebou, i když jsi tak daleko. Každý večer s tebou švitořím a pak, když zhasnem světla a dopijeme lehké bílé víno, si tě vychutnávám doteky a polibky co zasypávají chladnou kůži a rozpalují ji do červena. Každý večer před usnutím,když se po stropě povalují stíny, hledám a nalézám v nich tebe.

Klárko, vím jak nesnášíš, že ti tak říkám, Klárko, vím také, že nechápeš proč, když nás noc schovávala do své náruče, jsi zůstala sama pod chladnoucí přikrývkou. Možná, že ještě dnes jsi naštvaná a smutná. Možná uražená. Nevím, ale věř, jsem to já, kdo se cítí sám a hledá vysvětlení. Nejsem schopen ho nalézt, jen jsem tu středeční noc nemohl zůstat !

Celou cestu k tobě, lásko, jsem zavíral oči a snil o momentech, které přijdou, dotknou se nás a pohltí. Celé ty měsíce, kdy jsem tě objevil ztracenou, smutnou a zklamanou, jsem si přál se stát přístavem něhy, pochopení a lásky. Chtěl jsem být s tebou, lásko, a probouzet se vedle té nejnádhernější bytosti, kterou jsem kdy potkal. Slíbil jsem to sobě i tobě, lásko. Na nádraží jsem proseděl ty dlouhé dvě hodiny, než jsem se vydal na setkání s tebou, lásko.

Ruce v dlaních a srdíčko plné strachu a bolístek, které jsou asi mým prokletím. Bože, já přece nikdy nechtěl nikomu ubližovat a ty jsi byla ta poslední, kterou bych chtěl zklamat, a přesto jsem měl obyčejný chlapský strach!

Byla a jsi krásnější než kdykoliv předtím, a přesto jsem ani neotevřel ústa, abych neudělal nějakou chybu. Jen ten mihotavý okamžik, kdy jsem chytil tvé prstíky, mi unikl, ale já nelitoval. Na pár vteřin jsi mlčela a pak stiskla mou dlaň a já věděl, že nemám šanci k návratu.

Vlastně ji nechtěl ani jeden z nás. Noc, na kterou padá mlha a stín zasněného milování, pokryla město. Ty a já jsme dva, a oba dva vědomi si, že překročíme dnes tu hranici, unikáme ze světa, tam kde jen milenci smějí sdílet něžnou samotu lásky.

Když jsem tě obejmul a dotýkal se tě. Tichá vlna sladkého tepla mi projela tepnami, které zapomínají na krev a nesou jen vzrušení a něhu. Lásko, celou jsem ti ji chtěl dát a dal. Ani kousek ve mě nezůstal. Letmé doteky tvých ňader, boků a ramen.Polibky na krk, co mne přivádejí k šílenství. Pár minut, ve kterých já prožil celé roky, lásko.

Pak jsi mi položila hlavu na rameno, pohladila po vlasech, dotkla se rty mé kůže a tiše jsi usínala. Hodiny jsem si užíval štěstí, pod jednou kůží, dvě těla, dvě srdíčka spojená tichým tlukotem. Každý úder se mi zarýval do útrob. Tiše jsem se zvedl a nahý pochodoval pokojem. Tiše odhrnul závěs. Měsíc přemlouval mlhu k milostným hrátkám. Usmál jsem se a pak se tiše otočil. Parapet chladil mou kůži a na proud tvých vlasů dopadlo měsíční světlo.

Usmál jsem se, štastný a tvůj.

Jenže, zloděj snů začal odkrývat perokresbu tvého obličeje, až jej celý ozářil svým stříbrným svitem. Lehce klouzal po čele, nosíku, očích, až odkryl pravdu jako blesk.

Bylo to zpátky, cítil jsem, jak se mi valí krev do hlavy a zalévá mi pohled. Viděl jsem ji na tvém obličeji, na pokrývce, co schovávala tvé křivky, ba dokonce i na koberečku pod tvou hlavou. Nechápal jsem !

Zavřel oči a pak je pomalu otevíral. Bylo to zpátky !

Monika, ano, ona ležela přede mnou, s tou krví na bledém obličeji, lásko. Bál jsem se najednou všeho, co se kdy stalo, a dokonce i toho, co se děje. Dusil jsem se a utíkal do koupelny, zvracel a po tvářích mi stékají slzy.

Lásko, já se hrozně bál, vše bylo zpátky !

Oblékl jsem se a aniž bych ohlížel, utekl jsem, lásko.

Vím, nic o mě nevíš a já mám strach, opravdový strach žít a přiznat si minulost i budoucnost.

Sedím tu sám, a tichý měsíc, můj žalobce, krade mi barvu z kůže, dělá ji stříbrně šedou, mrtvou, bez života.

Bože, já nechtěl, mám strach...

Adam

Číst ohlasy Napsat ohlas