Klasika

AutorText
Konstantin Biebl Milenci
  Pozdrav
Karel Čapek Knihy pro lid
  Zločin a trest
František Halas Déšť v listopadu
Jaroslav Hašek Jeden den v redakci Českého slova
S. K. Neuman Vřes
  Svou máme každý pouť...
Jiří Orten Noc a den
  Slovo
Fráňa Šrámek Já si tě vyprosil
Jaroslav Vrchlický Flirtation
  Slovo

Konstantin Biebl

Milenci

Až umřem, staneme se květinami.

Ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem sami.

Pozdrav

Byla to nádherná katastrofa,
když všechny domy se zřítily
v jejím úsměvu.

Hledám ještě ženu,
ač stojím už na prahu lesa
a jižní vítr vane
z otevřených polí.

Poutníče, který jdeš do dálky,
všude ji potkáš,
kde kvetou petrklíče
a fialky.

Pozdravuj v nebi její oči modré
a klenuté.

Ó ženo v kvetoucí krajinu proměněná,
tvá ňadra jsou rozechvělá
a sněžná
jak vrchol Fudžijamy,
čekám,
až srdce ti vyšlehne plamenem
horkým a rudým.

V dýmu tvých vlasů
ztratil jsem i cestu
k útěku.

Karel Čapek

Knihy pro lid

Nemáme literatury pro lid, nýbrž pro staré dívky, jejichž potřeba zábavy je kupodivu skromná; nedovedu si představit, že by člověk s vousy a zkušenostmi mohl tyto knížky vzít opravdově do ruky. Nechci je hanět; nejsou psány proto, aby byly literárně kriticky mentorovány, nýbrž aby byly zábavou lidem, kteří zábavy potřebují. Proto jim nezazlívám, že nejsou literárně dobré, nýbrž že nejsou zábavné. Čteme často žaloby, že "lid" sahá po krvácích, detektivkách a jiných tak zvaných ohavnostech. Kdybyste přečetli knížky, které mám na stole, nedivili byste se tomu. Ani tomu, že "lid" dává přednost biografu před četbou. Nemáme četby pro lid. Tyto šedivé, růžově opentlené románky jsou naivnější než povídky o Meluzínách a Jenovefách. Jsou méně pravdivé než nejdobrodružnější příhody.

Literatura pro lid! Tolik se o ní mluví, razilo se už heslo "pro lid to nejlepší"; dělají se tu a tam pokusy nahradit běžnou, konvenční románkovou produkci laciným vydáváním světových klasiků, a přesto stojíme před otázkou stále nerozřešenou. Ve skutečnosti celý problém je především otázka kolportáže. "Lid" nekupuje různé ty knížky s barvotiskovou obálkou proto, jaké jsou, nýbrž proto, že se mu zrovna strkají do ruky na každém rohu. Slibuje-li se náprava od toho, že by stát, resp. ministerstvo osvěty se stalo nakladatelem dobrých lidových knih, je to, jak myslím, myšlenka málo vydatná. Stát není kolportér. Není těžko vybrat a vytisknout dobré knihy, jako je obchodně rozšířit. To je úkol, na jehož řešení by se měla vypsat první veliká kulturní cena v naší republice.

(1919)

Bajky - Zločin a trest

Nelze to zapírat: udělala nečistotu. Teď se krčí v nejtemnějším koutě se zvrhlým a urputným výrazem, zeleně svítí očima a potrhává ocasem; ví co ji čeká. Rázem s ní spadlo vše, co z ní dělá vzdělanou a jemnou kočku; je to zlé a divoké zvíře džunglí, bestie plná strachu a nenávisti, jež tě sleduje žhnoucíma očima jako věčného nepřítele. Syčí jako had, když se k ní blížíš; její zelené zorničky srší zuřivým odporem, hrůzou, záští a zločinností: pff chch chch, nesahej na mne!

Nic platno, macku, mezi námi lidmi se vina musí odpykat; je Zákon a Řád, že kočka, která se prohřešila, se přidrží na místě činu a na! na! na! tu máš, ty hanebnice! S ušima sklopenýma, zběsile se vzpouzejíc choulí se hříšnice pod tragickým přívalem trestu. Hotovo! a jako had, s břichem na zemi, peláší bídná kreaturas místa činu.

Ale než soudce vstane, sedí už uprostřed pokoje, spokojená a útlá kočka, jako by se nic nestalo, a horlivě si na zádech líže pocuchaný kožíšek. Ohlédne se na svého katana ještě trochu nejistě, ale očima už zlatýma: Koukej, já jsem hezká kočička; otevři mi, já chci jít do kuchyně.

Načež odchází dávajíc si zřejmě záležet na tom, aby nespěchala.

(1925)

František Halas

Déšť v listopadu

Taková voda
zmučená voda žal
jako ta voda
co si v ní Pilát ruce umýval
Taková voda padá
A co bys chtěl
až k srdci zamračený
když taková voda padá
A já bych chtěl
úlevný drobek nahé ženy
co mě má trochu ráda

Jaroslav Hašek

Jeden den v redakci Českého slova

Přiznávám se tímto veřejně, že jsem byl vlastně vyslán výkonným výborem strany mírného pokroku v mezích zákona, abych jako vyzvědač vstoupil do redakce Českého slova a tam vypátral, jak to vlastně strana národně socialistická dělá, že má tolik přívrženců. Musel jsem tedy vstoupit do redakce zcela nenápadně a zaujati tam postavení takové, abych sám nezradil zásady strany mírného pokroku v mezích zákona a nezúčastnil se politiky národně sociální. Nejvhodnější místo v každé redakci politického časopisu, odkud může člověk sledovat jako z úkrytu všechny politické tahy a triky, jest místo lokálního zpravodaje. Ty děláš jako lokální zpravodaj do vražd a do zlámaných noh a do jiného pěkného neštěstí, ale přitom můžeš pěkně pozorovat, co se kolem tebe děje.

A přiznávám se, že zprvu věnoval jsem se čistě jen lokálnímu zpravodajství. Není-li za den dostatečný počet nějakých pokusů sebevražedných, úrazů a podobně, jest třeba vymyslit si různé věci, které by zajímaly čtenáře. Jsou to hlavně meteory, dále vzácné úkazy na nebi, kterých není možno kontrolovat, zdali se skutečně událi.

Pamatuji si, že jsem kupříkladu napsal tuto lokálku:

OBROVSKÝ METEOR

objevil se včera na severozápadní obloze, jádro bylo barvy sytě bílé, okraje fialové, a celý zjev, který trval takřka pět minut, byl provázen dunivými výbuchy. Jest domněnka, že meteor spadl někde v Bavořích.

Takovéto lokálky čtenáře poutají a hned druhý den po uveřejnění této lokálky dostali jsme od profesora D. z Třeboně delší dopis, ve kterém vykládá, že když šel ve dvě hodiny v noci domů, uviděl taky něco na obloze, což bylo velikosti vlasatice třetího řádu. Ubohý pan profesor, jehož jméno jsme uvedli v plném znění a zprávu otiskli, si nepomyslil, že tisíce čtenářů v Čechách si pomyslí o něm, že je flamendr, který chodí domů na takovém malém městě až ve dvě hodiny v noci domů. Také si to chudák rozmyslil a telegrafoval nám, abychom jeho pozorování neuveřejnili, ale bylo již pozdě, už to bylo vysazeno.

Člověk tedy svými velice dobře míněnými lokálkami velice často způsobil nepříjemnosti různým osobám. Napsal jsem kupříkladu lokálku: ADAMITÉ NA LOUČENSKU, veden jsa šlechetnou snahou zpestřit obsah denních zpráv. Napsal jsem, že v lesích u Loučeně objevili se naháči, patříci k sektě adamitů, vyhubené Žižkou a Prokopem Holým. Z okolních vesnic se bojí děvčata a ženy do kostela. Končil jsem: "Jest na četnictvu a lesním personálu, aby co nejdříve vypátrali sídlo nebo členy oné fanatické sekty adamitů."

Nevěděl jsem, že z této nevinné lokálky bude mít velkou nepříjemnost jeden vážený sedlák z okolní vesnice. Jsou totiž momenty v lidském životě, kdy člověk hledí dostat se do ústraní vedle silnice, aby se částečně svlékl a vykonal velkou tělesnou potřebu.

Nesmí tak ale činit, když četnictvo pátrá po adamitech. I našel ho jeden četník v houštině a přirozeně se domníval, že když si rozepíná kalhoty, že se chce svléci celý a běhat nahý po lese a zúčastnit se adamitských pobožností. Věc se sice vysvětlila, ale ubohý sedlák přece jen je v celém okolí v podezření, že je tajný adamita, a ne veřejný, zejména když jeho čeledín vykládá, že jeho pantáta v létě, když je horko, spí úplně nahý.

S. K. Neuman

Vřes

Už téměř všecko dokvetlo, zvadá,
už skvrny zlaté na stromech jsou,
po ránu rosa varovně padá,
lovecká puška s tichem se hádá,
na ostružiny děťátka jdou.

Teprve teď se v pasekách, mlází
rozkročil chlapsky, plamenem zkvet,
pohodil hlavou, jako když sází
sto proti jedné, jako když hází
sonorní výzvu do tváře let.

Na tvrdé půdě chrabrý a tvrdý
pavučinami jeseně vzplál,
nad zchudlou zemí zasmál se hrdý,
modrou a rudou zapálil brdy,
se stráně na stráň zavolal: Dál!

Srna se dívá s okraje lesů,
cože to hoří na pěšinách,
z korun se plíží mrazivý dech běsů,
u země zpívá kytice vřesů
o vytrvalosti v proměnách.

Svou máme každý pouť...

Svou máme každý pouť a dálnici,
někdo tu slyší auta, jiný cvrčky.
Dnes v oboře si hráli králíci
pod sněhem, který skláněl malé smrčky.

Sveřepým městem někdo peláší,
jiný jde tichem s vůní pryskyřičnou.
Dnes u remízku srna na paši
vztyčila hlavu neskonale sličnou.

V hlomozu věcí tápeš po městě,
a jiný naslouchává hlasům lesů.
Dnes bažanti se vznesli na cestě
a zapadli do suchého vřesu.

A v podlých vteřinách si hledáš cíl,
i zisk i slávu v zmatku planých hesel,
kdežto ten druhý pro budoucnost žil,
teď čeká v stínu, marně snad, však vesel.

Jiří Orten

Noc a den

Do únavy jsem svážel seno,
které už bylo usušeno,
po cestách tolika.
Jsem jenom vraník, ale cítím,
že neusnu, když nezachytím
vítr, jenž naříká.

Hodím se do tmy, říkali to,
a je mi toho někdy líto,
brní mě kopyta.
Upiju z noci ještě doušek
a proměním se na bělouše.
Podívej! Nesvítá?

Slovo

Kolem nás bude pak jen černý závoj noci
poznáš jej i v té tmě po vrávoravých krocích
až rozbolí se zas co dávno přebolelo

Můj šťastný druhu pojď a zpívej v starých notách
až zdálky zamávám až pláč mne rozdrkotá
Dali jsme slovu meč a ono zabíjelo

Až unavený smích v mých očích políbíš mi
zalomím se jak kříž a v moudrosti své hříšný
přehraješ v srdci mém co velmi jasně znělo

Řekli jsme slovu jdi a ono odcházelo
tam kde se končí vše jak v starodávných hrách
poznáš jej i v té tmě hleď krásně vrávorá

Fráňa Šrámek

Já si tě vyprosil

Já si tě vyprosil na první bouřce. Dar
krásný jsi, utkaný z par.

Živá, neživá, netrpělivá,
s novou zas bouřkou jako bys odletět měla,
tisíc rouch svléknu, neshledám těla,
a tvůj sen, nevím, kde přebývá.

O svém snu někdy ti šeptám. Co je slov,
každé z nich na prsten krásný ulitý kov,
a ty je navlékáš, svlékáš, pouštíš je v klín,
a když mi děkuješ, není to hlas, jen jeho stín.

Až usneš, vyčkám dnes. Až ztichne dům,
přiloží zrdcadlo k cizím tvým, dalekým rtům,
poznám snad, tvého v něm dechu hledaje tvar,
toho, jejž miluješ, jenž také utkán je z par.

Jaroslav Vrchlický

Rozmary světla

Za oltář plným proudem padlo světlo,
jak šeré stěny v moře zlata stápí!
Mnich v okně zašklebil se pod svou kápí,
a ďasu v tváři cos jak něha zkvětlo.

Tak světlo obou úlohu jich spletlo.
Jak s gloriolou svatí táhnou chlapi
u cesty křížové, pod draka tlapy
z apokalypsy tisíc růží sletlo.

V nach taje každá na asketech vráska,
po nahých prsech Maří Magdaleny
svit proudí, vidíš, jak se pozvedají.

A v lebce, již má v ruce, zasazeny
jak démanty dva bájné lesky plají,
v šer chrámu křičí: Láska! Láska! Láska!

Flirtation

Buď požehnána ta vějířem rána,
mně milejší než slovo lásky smělé,
než studu růže na tvém bílém čele,
než chvějící se dlaň mi v pozdrav dána.

Toť čárný klíč, jímž lásky tvojí brána
se hračkou otvírá v své kráse celé;
jí z duše mojí, beznadějí ztmělé,
rozkoše aureola vylíbána.

Když všetečného vějířem jsi klepla,
to duši něžný kyn byl, o krok zpátky,
by takým kouzlem náhle neoslepla.

Však zatím děl ten vějířem zvuk sladký:
To přec tě nezastraší, hloupé děcko,
zkus ještě jednou a je tvým již všecko!

Zpět na hlavní stránku